Realita popírání a popírání reality
Přeložili Pratele Komunizace (https://pratelekomunizace.wordpress.com)
Tento text jsme sepsali a vydali v řečtině v září 2021. Zamýšleli jsme jej jako polemický vstup do debaty kolem otázek spojených s virem SARS-CoV-2, opatřeními a nástroji proti němu a autoritářstvím řecké vlády. Motivovalo nás především naše překvapení (a zármutek), že mnozí z našich soudruhů a soudružek a přátel z radikální scény přijali za svůj popíračský postoj k pandemii a docela dost jich pomalu ale jistě sklouzlo ke konspiračním úvahám a šokujícím absurditám. Tímto textem jsme se tedy nesnažili pouze kritizovat a pranýřovat takovéto absurdity, ale rovněž pochopit různé důvody skrývající se za touto regresí. A tak byť se v textu snažíme zodpovědět otázku, co nám pandemie Covidu (a její management) říká o současném kapitalismu a státu, rovněž si klademe složitou otázku, co nám říká o subjektech naší doby a materiálních podmínkách pro kolektivní myšlení a boj.
Protože jsme jej psali pro řecké publikum, jisté pasáže, které se vztahovaly přímo k tématům relevantním pouze v Řecku, jsme z překladu odstranili. Zároveň bylo zřejmé, že řada postřehů, s nimiž text přichází, je snadno aplikovatelná i na jiné země. Například co se týče přijetí popíračství ze strany radikálů a radikálek, zdá se, že některé případy ve Francii – a dokonce snad i v Itálii – sledují stejné trajektorie. Vzhledem k těmto podobnostem se zdálo, že stojí za to text přeložit a děkujeme našim soudruhům a soudružkám z Francie, Španělska, Německa, Švýcarska a Itálie za vyjádřený zájem. Podobnosti, které lze mezi různými zeměmi najít, mimo jiné naznačují, že přistoupit k aktuální situaci tak, že se budeme dívat na specifický historický vývoj v Řecku (jako třeba důsledky dlouhodobé austerity a porážky sociálních hnutí, která proti ní povstala), je sice z mnoha důvodů důležité, ale může to být zavádějící, pokud by nás to vedlo k upřednostňování jakési specificky řecké situace. Kombinované účinky (existenciální a materiální) bezpříkladného šíření nakažlivého viru, a to téměř ve stejnou chvíli na celém světě, strachu a nejistoty, kterou to vyvolalo, ale také různých způsobů, jimiž se stát a kapitál rozhodly reagovat, nám dovolují vztáhnout naše postřehy i za hranice Řecka.
A jelikož překládat v podstatě znamená interpretovat (a občas i přepisovat), trochu jsme pozměnili strukturu, aby byl text plynulejší. Ovšem, přestože text vyšel bezmála před dvěma měsíci, rozhodli jsme se, že jej nebudeme příliš doplňovat a aktualizovat, až tedy na nějaké komentáře ukazující, že se některé z našich děsivých předpovědí naneštěstí staly realitou. Rovněž jsme připojili některé dovysvětlující věty či odstavce, aby byl text srozumitelnější pro neřecké publikum.
„Nesklouznul jsem k tomu, abych se stal komplicem těch, kdo tváří v tvář příšerným kolektivním událostem mluvili o individuálních záležitostech.“
Adorno, Minima Moralia
Příchod viru SARS-CoV-2 neznamenal prostě jen to, že se na několik měsíců zastavila globální ekonomika, čímž se odhalila panika správců tohoto světa. A neznamenal ani jen soubor rozporuplných protiopatření, která se občas zaváděla a občas ignorovala, a to se stejným zápalem. Podobně jako každá velká krize i pandemie mimo jiné zviditelnila síly a tendence, které působily již v předchozím období – otevřeně či v pozadí – a to jak v rámci kapitalistických výrobních a reprodukčních vztahů, tak i v užších sférách společenského života, jako jsou třeba prostory radikální politiky. Na příkladu Řecka vidíme, že krize vyvolaná koronavirem odhalila rozhodnutí státu působit jako třídící a nikoli integrační mechanismus a žalostný stav veřejného zdravotnictví po letech škrtů a austerity. Rovněž vynesla na povrch mutace, k nimž po desetiletí porážek a ústupu došlo v krajně levicových/radikálních scénách. Jak jsme zjistili, během období austerity nedošlo jen k podrytí mezd, důchodů a dávek, ale samotného pojmu kolektiv. Důsledky tohoto vývoje se dnes jasně ukazují: tváří v tvář krajně pravicové vládě, která upevňuje své autoritářské vládnutí prostřednictvím nevratného ničení přírody,[1] týrání a vraždění imigrantů[2] a katastrofálního managementu koronaviru,[3] části radikálního hnutí uviděly v popírání pandemie pole pro svoji činnost a odpor.
Vzácná skutečnost, že bezprecedentní procento obyvatel světa muselo ve stejnou chvíli čelit probíhající krizi, nikterak nerozšířilo omezený obzor mnoha radikálů a radikálek. A tak v situaci, kdy vlády po celém světě dělaly, co mohly, aby udržely ekonomiku v chodu a odvedly pozornost od zjevného kolapsu veřejného zdravotnictví po desetiletích „racionalizace“ (tj. fiskálního přiškrcení) tím, že prosazovaly „individuální zodpovědnost“, řada radikálek a radikálů zareagovala zpochybňováním samotného pojmu veřejné zdraví.[4] V situaci, kdy byl management pandemie vyloženým zločinem a vedl ke stovkám zbytečných úmrtí, mnozí radikálové a radikálky raději zpochybňovali samotnou existenci pandemie. Tváří v tvář přetrvávající hrůze, kdy lidé bojují o každé nadechnutí, řada radikálek a radikálů nadále popírá nebezpečí pojící se s virem.
Nakažlivé nemoci se od ostatních nemocí velmi podstatně liší: z definice jsou společenské. Předpokládají totiž kontakt, koexistenci a společenství, byť odcizené. Pandemie SARS-CoV-2 nám však ukázala, že se nacházíme v dějinném období, kdy jsou společenské vztahy vnímány jako tíživá prázdnota mezi pevně danými, uzavřenými a nedotknutelnými jedinci. Individualitami, které určují samy sebe, nelze o nich vyjednávat a nejsou nakažlivé. V tomto bodě je celkem jedno, zda se tato ošemetná situace interpretuje jako známka toho, že převládl narcisistický charakter nebo (neo)liberální fikce, která si plete společenský charakter kapitalistických vztahů se subjekty, jež je reprodukují.
Cílem radikální kritiky je odhalit skutečnou prázdnotu, kterou je v tomto případě přesně tato individualita. Radikální kritika vnímá společenské vztahy jako vztahy, tedy jako pojítka mezi lidmi, a to bez ohledu na fakt, že se neprodukují a nereprodukují svobodně a vědomě. Kvůli tomu totiž nepřestávají být vztahy. Ani tím nezískává na věrohodnosti představa, že jádrem společenské reality je jedinec.
Nikdo nemá s nakažlivou nemocí osobní vztah. Z toho tedy plyne, že se k ní nikdo nemůže vztahovat na bázi čistě osobních rozhodnutí. A právě to nám dovoluje hovořit o popíračích, což je termín, který používáme k označení těch, kdo popírají existenci pandemie či nebezpečí s ní spojené, ale také těch, kdo odmítají uznat společenský charakter naší existence uvnitř kapitalistické společnosti. Jak si ukážeme, tyto dvě formy popírání jsou nejčastěji vzájemně propojené.
Nikoli náhodou jsou tyto formy popírání všudypřítomné a určují základní rámec, v němž se pohybují všechny současné protesty, a to nehledě na způsob politického překladu aktuální krize. Popírání se však nikdy nevyjadřuje takto otevřeně. Většina popíračů naopak předstírá, že se jejich kritika týká managementu pandemie. Samozřejmě, že tento management byl (a stále je) katastrofální, ale setrvat v tomto rámci znamená sejít na scestí. Kritizovat management pandemie prostřednictvím popření její existence nebo rizik, která s sebou nese, je totiž samo o sobě katastrofálním přístupem, ne-li něčím horším, jak je patrné z bezproblémového (a občas neuvědomovaného) přebírání reakčních protofašistických konspiračních teorií. A snad ještě důležitější je, že se v tom zračí a hlásá se tak do světa silně pokřivené chápání kapitálu, státu a pojmu kolektivní existence. Že se v rámci levicových a radikálních scén něco takového často vyskytuje, není samo o sobě ničím novým. Ale je to možná poprvé, co v jejich řadách tyto deformace vyvolaly takovéto existenční fraktury.
Ze všech těchto důvodů a ještě než přistoupíme k analýze hlubších vysvětlení popíračství, měli bychom se blíže podívat na to, jak přesně vypadal (a nevypadal) tento management, a to zejména s přihlédnutím k nové fázi zvládání SARS-CoV-2 prostřednictvím očkování.
(Ne)zvládání pandemie
Řecká vláda se uprostřed letní turistické sezóny roku 2021 a poté, co v podstatě upustila od mnohých opatření na zkrocení pandemie (trasování, rozestupy, karanténa), která v předchozím období prosazovala s bezpříkladnou represivní vervou,[5] rozhodla následovat příkladu mnoha jiných vlád a přesunula svoji pozornost na vakcíny. To znamenalo vydat celou řadu nových nařízení, jež se měla postupně zavádět od začátku září.
Nejvýznamnějším z nich bylo zavedení povinného očkování pro zdravotníky ve veřejném i soukromém sektoru a dočasný zákaz výkonu povolání (bez platu a pojistného) pro neočkované. V jiných sektorech (např. pohostinství, turistický ruch, školství, kultura a vysoké školství) musí neočkovaní jednou nebo dvakrát týdně předložit negativní výsledek testu a náklady na testování byly přesunuty na tyto osoby (takže už je nedotuje stát, jak tomu bylo až do těchto nových nařízení). Negativní test je teď rovněž povinný při dálkovém cestování veřejnou dopravou a ke vstupu na veřejná místa, ovšem s výjimkou restaurací, kulturních akcí a sportovišť, kam smí pouze očkovaní a ti, kdo prodělali covidovou infekci. Neočkovaní žáci a žačky se týdně musí prokázat dvěma samotesty, které jsou pro ně bezplatné. Zároveň vláda dovolila zaměstnavatelům požadovat od zaměstnanců doklad o očkování (nebo negativním testu) a když se jím neprokážou, musí jim udělit pokutu, která se liší podle velikosti podniku a druhu podnikání. Takto se důležitá část vynucování opatření přenesla na soukromý sektor, což naznačuje nepřímý ústup státu od tzv. „očkovací kampaně“.[6]
Oficiální státní propaganda, která měla tato nová opatření ospravedlnit, byla jako obvykle zavádějící. Protože kladla důraz na nepopiratelně významný letní pokles počtu lidí, kteří se nechali naočkovat,[7] aniž by přiznala jakoukoli odpovědnost za to, jak směšně očkování řídila, bylo zřejmé, že vláda bude chtít připsat významný nárůst nových případů (i následný nárůst hospitalizací a úmrtí) výlučně neočkovaným (zmatečná kategorie, která málokdy odděluje ty, kdo očkování vědomě odmítají, od těch, pro něž není vhodné). Takto totiž mohla odpoutat pozornost od svého trestuhodně hloupého rozhodnutí účinně upustit během turistické sezóny od všech ostatních protiopatření.[8] A nikdo nepochyboval, že tatáž „strategie“ bude charakterizovat management pandemie i po turistické sezóně.
Když se rozhodla vsadit vše na nezodpovědnou představu, že očkování všechno vyřeší a bude možné zrušit všechny restrikce, což odporuje všem spolehlivým vědeckým důkazům, vedla vládu snaha vyhnout se za každou cenu dalšímu plošnému lockdownu. Vzhledem k vyšší nakažlivosti mutace Delta a také skutečnosti, že očkování významně chrání před vážným průběhem nemoci a smrtí, ale nezabrání přenosu viru, je více než jisté, že blížící se zima bude zničující.[9] Kombinace nové mutace, velkého procenta neočkovaných (Řecko má nejméně očkovaných z celé Eurozóny) a dalšího oslabování (mimo jiné i odstraněním neočkovaných zdravotníků) zdravotnictví, které už poslední rok a půl trpí přepracováním, nevyhnutelně vede k děsivým prognózám. Zdá-li se, že vláda uvěřila, že se kritice za tuto předvídatelnou katastrofu může vyhnout přenesením veškeré odpovědnosti na neočkované, je z toho znovu patrné, že hlavní starostí této bandy je PR a kontrola škod, ale žádnou smysluplnou či dlouhodobou strategii nemá.
V reakci na nová nařízení státu a neustále rozporný management pandemie povstalo hnutí popíračů s ještě větší silou než v předchozím období. Za své východisko sice toto hnutí používá povinné očkování zdravotníků, ale ani zdaleka není homogenní. I ono sahá od krajní pravice po pravoslavné kněze a od levičáků/anarchistů až po samotné zdravotníky. Tyto rozdílné politické názory nespojuje, jak někteří rádi předstírají, jejich společné odmítnutí autoritářské politiky vlády. Spíše jde o popírání pandemie a/nebo různých nebezpečí, která virus zapříčiňuje, o vzývání svobody jednotlivce proti stávajícím či možným opatřením a o výklad pandemie jakožto záminky pro elity (zaměnitelně identifikované jako lobby velkých farmaceutických firem, Big Tech, politici coby jejich „cyničtí a mravně zkažení obchodní zástupci“,[10] nový světový řád „globalismu“) k nastolení moderní dystopie. Za těmito tendencemi se podle nás skrývá hluboce mylné pojetí jak kapitalistického vztahu, tak úlohy státu v něm.
Rozporná reprodukce
Abychom plně porozuměli hlubším příčinám pandemického managementu, z jisté perspektivy se jeví jako nezbytné zdůraznit, že stát je politickou formou kapitalistických společenských vztahů. Vzhledem k tomu, že tyto vztahy jsou ze své definice rozporné, projevují se tyto rozpory také na rovině státní politiky. Například v kontextu bezprecedentní pandemie se potřeba reprodukovat zdravou a produktivní pracovní sílu může dostat do konfliktu s potřebou nepřetržitého pokračování kapitalistického vykořisťování. Jinak řečeno, potřeba materiální reprodukce všech prvků kapitalistického vztahu se může dostat do rozporu s potřebou růstu hodnototvorby a ziskovosti. Na této bázi se bezprostřední a krátkodobá ziskovost kapitalistických podniků (dokonce i těch dominantních) může dostat do konfliktu s dlouhodobou údržbou vztahu, na němž tyto podniky stojí. Tento rozpor se rychle odhalil v podobě konfliktu ohledně státní politiky a v kontradiktorní povaze realizovaných politik.
Stát odpovídá za implementaci řady politik, jež mají napomáhat kapitalistické akumulaci jako třeba zvyšování produktivity práce, adaptace pracovní síly na potřeby kapitálu, vylepšování dělby práce a snižování nákladů na reprodukci pracovní síly. Stará se ale také o svoji vlastní legitimitu a o legitimitu vykořisťovatelských společenských vztahů, jimž skýtá oporu. Během pandemie se koexistence těchto tendencí stala přímo výbušnou. Nakonec převládly ty politiky, které nepředstavovaly nic jiného než dočasné vybalancování těchto rozporů, ale nikdy je nedokázaly překonat.
Momentálně není pochyb, že se všechny vlády chtějí za každou cenu vyhnout novým plošným restriktivním opatřením, která by ještě více poškodila již tak ochablou ekonomickou aktivitu. Tato tendence byla zjevná již během druhého řeckého lockdownu, vyhlášeného v listopadu 2020, jenž nebyl tolik restriktivní jako ten první a snažil se co nejméně poškodit pracovní proces a akumulaci, zejména pak v sektorech považovaných za páteř řecké ekonomiky (jako třeba turistický ruch). Jeho terčem místo toho byly nepřímo produktivní aktivity obyvatelstva, a proto se druhý lockdown téměř výlučně zaměřoval na volnočasové činnosti a rovněž potlačoval jakékoli kolektivní mobilizace.
Organizační podobu (nemedicínské) stránky pandemického managementu od prvopočátku určoval nevyhnutelný rozpor mezi potřebou sociální izolace a koncentrace pracovních sil, aby mohla pokračovat ekonomická produkce a distribuce.[11] Dnes již je celkem zřejmé, že počáteční podezřívavost a lhostejnost západních států vůči varováním před novým nakažlivým virem lze vysvětlit dramatickými predikcemi globálního poklesu HDP, zablokování dodavatelských řetězců, přerušení obchodu a všech dalších problémů doprovázejících zastavení práce a výroby hodnoty. Podobným přístupem si můžeme vysvětlit také výsledné přijímání rozporuplných polovičatých opatření, jejichž potenciální účinnost byla od samého začátku okleštěná. Jasným důkazem bylo, že většina pracovišť nadále fungovala v podstatě bez kontrol a panovala (pseudovědecky ospravedlňovaná)[12] lhostejnost k hromadné dopravě coby zjevnému clusteru nákazy, zatímco veřejná prostranství silně hlídala policie.
Špatné však je i to, že tento poměrně jasný rozpor mezi různými aspekty kapitalistického vztahu a státu byl zjevně nad konceptuální síly některých radikálů a vedl k odstředivým interpretacím, které odmítají jak (polovičatá) vládní opatření, tak i pandemii jako takovou. Fakt, že vlády využívají pandemii jako záminku k zesílení svého autoritářského panství nad společností, z jejich pohledu svědčí o tom, že žádná pandemie neexistuje.[13] Anebo pokud skutečně existuje, je nebezpečná jen pro malé a beztak již zranitelné procento populace. Nejčastěji se tato kategorie obyvatelstva důsledně (a mylně) definuje věkem.[14] S takovým přístupem pochopitelně nemohli najít jiný důvod pro zavádění jakýchkoli plošných opatření než autoritářství. Vysoká přenositelnost, rizika a významná smrtnost nového viru se tak konceptuálně transformovaly v prostý a zvládnutelný problém, jenž by bylo možné snadno vyřešit, kdyby byli „chráněni“, tj. odstraněni z našeho zorného pole, (beztak již strukturálně přehlížení) zranitelní senioři. Jakékoli jiné opatření, tvrdí popírači, má jediný cíl, a to rozšířit státní kontrolu a disciplínu.
Zásadní úlohu při vzniku takovýchto narativů sehrála v prvních dnech pandemie směs absence věrohodných dat, neochoty uvěřit, že může dojít k takové dystopii a varování ze strany již beztak delegitimizovaných organizací a institucí. Ještě zásadnější se však ukázalo to, že je přijali lidé, kteří si nárokují vědeckou „autoritu“. Abychom uvedli jasný příklad, již v březnu 2020, tedy v době, kdy většina lidí ještě ani nezaznamenala existenci viru SARS-Cov-2 a blížící se hrozbu, John Ioannidis publikoval článek, který varoval před přehnanými, neefektivními a potenciálně katastrofálními opatřeními proti pandemii.[15] Ústředním argumentem byla zdánlivá samozřejmost: nemáme dostatek důkazů, které by ospravedlnily drastická opatření jako lockdowny, roušky a společenský odstup. Poněkud nepochopitelně však tento nedostatek důkazů Ioannidisovi nebránil tvrdit, že není třeba přijímat žádná významná opatření. Ioannidisova tvrzení sice nesla zdání vědecky solidní argumentace, ale ve skutečnosti představovala specifické (a politicky rozpoznatelné) odmítnutí stávajících protokolů pandemického managementu. Vzhledem ke zjištění, že k mutaci chřipkových virů dochází zhruba každých deset let, stávající protokoly veřejného zdravotnictví v USA (a také v dalších zemích) jsou založené na přístupu, že je lepší přijmout drastická opatření v prvních dnech epidemie než dovolit virům, aby se rozšířily – často exponenciálně – do takové míry, že je již nebude možné zvládnout.[16]
K dešifrování účinků implementace tohoto protokolu na ekonomiku stačí pramalá intuice. A právě z toho důvodu nepředstavují námitky, jako je ta Ioannidisova, pouhý technický či vědecký nesouhlas se stávajícími protokoly. Neochota zavádět podobná opatření je naopak průvodním jevem námi identifikovaného stěžejního rozporu, tj. konfliktu mezi ekonomickou aktivitou a bezprostřední ziskovostí (postiženou lockdownem) a rozšířenou reprodukcí klíčových prvků kapitalistických vztahů. Ioannidis a jemu podobní si v tomto konfliktu zvolili konkrétní stranu.
Navzdory postupnému poznání, že k zastavení dalšího šíření viru a jeho katastrofálních dopadů na celek kapitalistické ekonomiky bylo zapotřebí přerušit ekonomické aktivity, argumenty podobné tomu Ioannidisovu od té doby definují ústřední rámec popíračství: setrvalé (a faktickým datům odporující) vyobrazování SARS-Cov-2 jako pouhé chřipečky; konspirační zpochybňování jeho smrtnosti; selektivní, dezinterpretované či přímo zfalšované používání statistických údajů s cílem bagatelizovat možná rizika;[17] prosazování představy, že v ohrožení jsou jen senioři s oslabeným imunitním systémem. Všechny tyto argumenty, které od té doby ad infinitum opakují popírači a popíračky na celém světě, můžeme nalézt v Ioannidisově článku z března 2020.[18]
V řecké krajině tyto postoje ještě více posílily zvláštní okolnosti první vlny pandemie. Tehdy téměř panické a rychlé zavedení přísných vládních opatření, skutečnost, že k propuknutí nákazy došlo mimo turistickou sezónu, kdy bylo mezinárodní cestování omezené, a dobrovolná opatrnost obyvatelstva způsobená všeobecnými obavami, že veřejné zdravotnictví je již zdecimované desetiletím austeritního procesu, znamenaly, že Řecko prvními měsíci proplulo s poměrně nízkým počtem nakažených, hospitalizací a úmrtí (například ve srovnání s Itálií). Tento (dočasný) úspěch od té doby metamorfoval ve zvláštní optický klam plodící falešný dojem, že rizika spojovaná s virem jsou přehnaná, a přiživující argumenty popíračů, kteří nicméně nadále trvají na tom, že odmítají jen vládní management.
Každopádně nízká počáteční čísla nakonec vedla k uvolnění opatření, jemuž nahrávala touha vlády znovu otevřít řeckou ekonomiku během turistické sezóny 2020, což vedlo rovnou k druhé vlně koncem října 2020. Tou dobou již bylo jasné, že tento nonšalantní přístup byl nejen chybný, ale přímo katastrofální, avšak bylo již příliš pozdě. A to nejen pro tisíce lidí, kteří onemocněli a stovky lidí, kteří zemřeli na virus, jenž byl prezentován jako pouhá chřipka, ale také pro všechny popírače, kteří nadále situaci interpretovali na základě první vlny, protože své ideologické směrovky měli pevně nastavené a svůj přístup k dalšímu vývoji filtrovali přes situaci, která již neexistovala.
Rozdílné reality pandemického managementu
Populární fantasmagorie, že hlasy podobné tomu Ioannidisovu nebo Deklaraci z Great Barringtonu[19] jsou „umlčovány“ nebo přehlíženy, předpokládá šokující míru popření, neboť tyto postoje zjevně určovaly rámec činnosti takových hlav států, jako je Trump, Bolsonaro a Johnson. Ale jde o to, že jen do jisté chvíle. Soustavná bagatelizace nutnosti proticovidových opatření a reality i nebezpečnosti SARS-CoV-2 se nakonec dostaly do přímého konfliktu s nesmírným nárůstem případů a následných hospitalizací i úmrtí, což přimělo také tyto vlády přijmout nějakou podobu lockdownu a společenského odstupu a to vedlo k zablokování mezinárodních dodavatelských řetězců.
Důvody jsou docela jednoduché: prosazování bezprostřední ziskovosti a širší obrana kapitalistického vztahu nikdy nebyly totožným cílem. Ve vyvažování těchto dvou cílů se mimo jiné zračí stupeň a intenzita sociálních bojů a otázky legitimity. Nikdy ale není ve hře absolutní a vědomé opuštění možnosti širší reprodukce kapitalistického vztahu, které by uspokojilo nějakou část soukromého kapitálu, ani ještě horší abstraktní cíl disciplinace.
Obdobně pomýlený je zároveň i obrácený přístup, který prosazuje řada levicových frakcí. Stát není neutrální mechanismus, jenž je za správných podmínek nebo s jinou vládou možné dát do služeb pracujících. Radikální kritika neoslavuje stát, který si dělá vrásky s celkovou reprodukcí kapitalistického vztahu, ani si nenamlouvá, že by posílení státního mechanismu mohlo představovat vítězství „lidu“, což je sám o sobě zkratkovitý pojem. Když stát klade překážky akumulaci soukromého kapitálu, nedělá to, aby bránil proletariát před barbarským vykořisťováním. Činí tak z toho důvodu, že jeho role rovněž spočívá v zajištění dlouhodobého přežití kapitalistického vztahu, které se často dostává do střetu s krátkodobými plány (jednotlivých) soukromých kapitálů, ať již je jejich podíl na vyráběném přebytku jakýkoli. Stát zasahuje, aby buď uvolnil sociální napětí, nebo při jeho absenci, aby vyřešil řevnivost mezi kapitalisty, kterou nejsou s to rozřešit sami a která by mohla skončit ohrožením relativní rovnováhy mezi soukromou akumulací kapitálu a širší reprodukcí. Avšak neruší tento vztah.
Jenže ani zákonitosti, jimiž se řídí fungování soukromého kapitálu (ustavičné zvyšování ziskovosti za každou cenu), ani obtížná rovnováha, k jejímuž udržování slouží státní mediace, nejsou připravené ani vhodné k řešení závažných krizí. Soukromý kapitál, kterému se nedaří získat výhodu (navzdory obecné pomoci ze strany právního a politického rámce státu), bude obětován na oltáři konkurenceschopnosti a máme mnoho příkladů, kdy stát neuspěl při udržování nutné rovnováhy, čímž se připravil o půdu pod nohama a změnil se ve zhroucený stát. Tak či tak, snaha udržet ekonomiku otevřenou a upřednostnit tedy jednu stranu kapitalistického vztahu nakonec narazila na své meze a ochrana jeho širší reprodukce se stala nezbytně nutnou.
Vzhledem k tomuto vývoji by se dalo očekávat, že ti, kdo trvali na tom, aby se ke koronaviru přistupovalo jako k prosté chřipce, která představuje hrozbu jen pro seniory, se znovu zamyslí a přehodnotí své postoje. Vždyť kdyby nic jiného, tak jejich přístup podryla prostá skutečnost, že manažeři světové ekonomiky byli nuceni (jakkoli neochotně a opožděně) na měsíce zablokovat ekonomickou aktivitu a narušit mechanismy výroby, distribuce a ziskovosti a dokonce odsouhlasit (do té chvíle nemyslitelné) navýšení státního dluhu, protože se jednalo o nezbytnou zbraň proti důsledkům ekonomického chaosu, jemuž není rovno. Ekonomická ortodoxie letěla do koše, aby bylo možné poskytnout finanční podporu lidem, kteří se ocitli bez práce nebo na nucené dovolené, ale také aby se mohlo významně investovat (z veřejných zdrojů) do vývoje vakcín, a to vše v době, kdy se i ty nejdynamičtější ekonomiky (jako třeba USA nebo Německo) potýkaly s dlouhodobou stagnací a nízkým růstem. Stěžejní otázku, proč by bylo k posílení autoritářství nutné takto dramaticky zavírat světovou ekonomiku, popírači a popíračky vůbec neřeší.
Místo toho u nich vidíme pozoruhodné lpění na původních postojích, které lze vysvětlit jedině jako další z projevů zmatku, jenž panuje ohledně fungování kapitalistické ekonomiky a státu a který se tentokrát sloučil s téměř bezvýhradným přijetím individualismu. Namísto reflexe začali produkovat celou řadu doplňkových teorií, které sahají od krajně pravicových/antisemitských konspiračních teorií o 5G a Billu Gatesovi až po levicové či anarchistické narativy o farmaceutické lobby, Big Tech, nových totalitarismech, „hygienickém apartheidu“ a zásadní snaze „disciplinovat“ proletariát.[20] Navzdory obsahovým a důrazovým odlišnostem mají všechny stejné východisko: tvrzení, že virus je jen záminka, a proto sám o sobě nepředstavuje skutečnou hrozbu. Jejich odlišnosti spočívají v rozumování o tom, k čemu má tato „záminka“ vlastně sloužit.
Vznik pandemie SARS-CoV-2 nebyl exogenním šokem pro jinak stabilní normalitu. Jednalo se jednak o logický důsledek kapitalistické ekonomiky a různých způsobů, kterými se „kapitalistická výroba na fundamentálnější rovině vztahuje k ne-lidskému světu – stručně řečeno, ‘přírodnímu světu’, včetně jeho mikrobiologického substrátu, nelze porozumět, pokud nepřihlížíme k tomu, jak společnost organizuje výrobu“[21] a jednak o událost, k níž došlo v dějinném období, v němž jsme se již potýkali s táhlou ekonomickou krizí, kterou v případech, jako je Řecko, zhoršují zničující dopady deset let trvajícího austeritního procesu.
Obzvláště v zemích typu Řecka byly tyto dopady mnohovrstevnaté. Na jedné straně bychom neměli zapomínat, že se tvrdá austerita, kterou nedokázala porazit žádná proletářská revolta, ideologicky ospravedlňovala obecným zájmem. Konečná porážka sociálních hnutí, která se ji pokoušela zastavit, znamenala, že jednostranná třídní politika tohoto „obecného zájmu“ nevedla k zesílení proletářských bojů proti kapitálu a státu. Rozhodující úlohu sehrála nemožnost udržet komunitu boje proti úsporným opatřením i po faktické porážce mobilizací proti memorandům v zimě 2012. Naopak jsme byli svědky konsolidace ústupu k (již existujícím a společensky přefiltrovaným) maloburžoazním formám limitovaného fyzického sdružování a socializace (rodina, kroužky přátel, místní kavárny), kde se – na rozdíl od předešlé exploze kolektivních zkušeností – snáze udržuje nějaká forma horizontální sociální kontroly, a kde téměř nevyhnutelně dochází k agresivnímu rozvoji segregované leč glorifikované individuální identity.
Společenské pozadí pandemie
V tomto kontextu nahromaděné porážky a ztráta perspektivy významně podryly představu kolektivu, a to jako společenské reality i jako nezbytné podmínky odporu vůči kapitalistické mašinérii. Samozřejmě, že tím neříkáme, že před krizí pojem kolektivní existence a mobilizace často neznamenal a nebyl zakoušen jako podpora politických stran/organizací (u mimoparlamentní a parlamentní levice) nebo vágního, čas od času se vracejícího leč ustavičně prchavého pojmu „povstalci“ (u anarchistické/antiautoritářské scény). Byť ústup sociálních hnutí posloužil k posílení těchto separací, je třeba podotknout, že všeobecný pocit, že vše skončilo, jenž následoval po porážkách, tato dělítka rozdrobil ještě více. Jestliže levicovému hnutí to začalo být sžíravě zřejmé ve chvíli, kdy byla roku 2015 zvolena Syriza, což vedlo k nekonečné řadě rozkolů a dělení souvisejících s tím, jak měl kdo blízko k novému státnímu aparátu, významné části anarchistické scény si z tohoto vývoje udělaly zbraň, která jim potvrzovala správnost protispolečenské izolace a víry, že ve skutečnosti žádný kolektivní zájem neexistuje, jen bouřící se jedinci, kteří působí v malých organizačních formách nebo prostřednictvím neformálních sítí přátel.
Po velké krizi a zásadní porážce kolektivních požadavků jsou podobné ústupy v jistém smyslu historicky nevyhnutelné. Ale jejich negativní účinky lze poněkud zmírnit, pokud zaprvé existuje povědomí o jejich základních příčinách a podmíněnosti a zadruhé, pokud existuje vědomá snaha postavit se zakořenění této marginalizace jakožto jediné pozice, z níž je možné přemýšlet o společnosti. Každopádně odpor vůči tendenci prosazovat narušený a izolovaný postoj může verifikovat (nebo vyvrátit) pouze příští cyklus bojů. V tomto kontextu může období pandemie nabídnout jedině negativní znamení. U velké části antagonistického hnutí postupné opouštění kolektivní vize ustoupilo buď holé konsolidaci a obraně (individuální) autonomie a sebeurčení, nebo segregovanému aktivismu politické sekty. V tomto prostředí se společenské začalo nazírat jako zasahování zvnějšku či ještě hůře jako ideologický výmysl, který jde ruku v ruce se státním autoritářstvím. Jak svým zaměřením a intervencemi dává hojně najevo, velká část antagonistického hnutí neuznává, že by veřejné zdraví bylo skutečným tématem, pokud tedy vůbec připouští, že sám pojem „veřejné zdraví“ má nějaký smysl. Místo toho vidí jen „biopolitické“ disciplinární snahy a tudíž i státem a farmaceutickými firmami sponzorované přehánění, které má z problému, jenž se týká pouze malé kategorie seniorů a zranitelných udělat zkušební pole pro dlouhodobé změny na celospolečenské rovině.
Jenže tím, že z lidí, kteří berou pandemii vážně, dělají ochotné (či oklamané) pomahače plíživého státního autoritářství,[22] popírači a popíračky v podstatě vytvářejí státu prostor, aby se mohl prezentovat jako zodpovědný a racionální exponent „obecného zájmu“ stojící proti iracionálnímu individualismu. Prosazování neomezené svobody jedince coby kontrapunktu ke kolektivnímu neduhu, jako je třeba pandemie, posiluje rámec války všech proti všem, takže se stát může tvářit jako racionálnější mediace, a to v době sílící nespokojenosti a vzteku vyvolávaného skandálními selháními státního aparátu a jeho pandemického managementu. Namísto sociálního hnutí, které by bojovalo stejně tak proti pandemickému managementu, jehož cílem je minimalizovat narušení ekonomické produkce, jako za všeobecný a bezpodmínečný přístup k existujícím možnostem ochrany (od vakcín až po placenou nemocenskou) a za lepší zdravotnictví, se nám tu rozvíjejí tendence, které ve jménu „svobody“ a sebeurčení požadují právo předstírat, že SARS-CoV-2 neexistuje.
Souhrn individualit
Za užíváním pojmů jako „sebeurčení těla“ a „obrana jedincova práva volby“[23] spatřujeme zoufalou antropologii oslabeného jedince, jenž je ustavičně vydán na milost a nemilost objektivním silám a ve finále si ani nedokáže představit jinou kolektivní existenci než klamný obraz souhrnu individualit.[24] Svoboda jedince nezpochybňuje fundamentální rámec své impotence, ale zároveň vytěsňuje veškeré povinnosti, závazky, odpovědnost a důsledky provázející kolektivní existenci. Je sice pravdou, že se ze společenských vazeb mohou stát překážky, ale stále jsou výrazem spojitostí mezi lidmi a tudíž potenciálně i emancipačním terénem.
Další dialektická dvojznačnost spočívá v samotném pojmu svobody jednotlivce. Stejnou měrou, jakou historicky vzato začal představovat útočiště před klerikálním a feudálním autoritářstvím, byl i prostředkem k etablování kapitalistických společenských vztahů mezi separovanými jednotkami, které neprostředkuje náboženství nebo božské právo králů, nýbrž abstraktní kategorie zákona a trhu. Takže nakolik obsah současného radikálního popíračství ani nepředstírá, že by bral na vědomí či uznával své společenské důsledky, natolik se otevřeně odhalují jeho meze a bídné obzory, jež vyvstávají jako schlechte Aufhebung buržoazního individualismu. Jestliže liberalismus bojuje o smíření se s prázdnotou izolovaného jedince prostřednictvím apelu na jím prosazované abstraktní obecnosti (zákon a trh), dnes se nikdo o nic takového nesnaží.
V tomto rámci rovněž rozpoznáváme narcisticky formovanou psyché moderního jedince a její reflexivní pokusy o zachování vlastní integrity tváří v tvář ustavičné hrozbě rozkladu, kterou vyvolávají tlaky současného světa, jehož derivátem samozřejmě je. A právě proto, že narcismus je ztrátou vlastního „já“ a nikoli jeho sebepotvrzením, doprovází jej selektivní apatie vůči kolektivnímu životu, která ukazuje na praktický zánik empatie. Jedincův rozporný pocit bezmoci zároveň vede k formování obranné reakce, která plodí pocity nadřazenosti nad ostatními. Zdánlivě paradoxně tak exkulpace a dominance svobody jednotlivce coby protiváhy ke státnímu autoritářství vedou k upozadění individuální subjektivity. Lidé totiž mohou fungovat jako individuální subjekty (a nikoli jako zvěcněné abstraktní jednotky) jen v kolektivních procesech a vztazích neprostředkovaných penězi, trhem a státem. Záblesky této skutečnosti jsme zažili v třídních antagonismech a bojových společenstvích poražených a rozložených v minulé dekádě.
Kdyby pojem reality a smysl, jenž si nárokuje, byly ve finále zcela osobní a subjektivní záležitostí, kdyby se nevztahovaly k ničemu mimo naši bezprostřední osobní zkušenost, pak by navzdory tvrzením popíračů a popíraček a jejich dovolávání se „svobody“ bídně selhávaly jakožto útočiště či opora. Ustavení „já“ a svobody jednotlivce coby vektoru odporu produkuje „já“ soužené pocity ponížení a ztráty kontroly, usilující o „spravedlnost“ za každou cenu a obracející se proti všemu mimo jeho širší představu identity. V tomto procesu rovněž vzniká deformovaný obraz státu, kapitalistického světa a těch, které vnímá buď jako spojence, nebo jako nepřátele.
Svazuje-li nás jazyk práv a požadavek autonomie individuality coby nezcizitelného soukromého vlastnictví, opouštíme stanovisko společenské emancipace prostředkované zrušením třídní společnosti a to nám brání v kolektivním útoku na kombinovaná nebezpečí nakažlivého viru a lidské ceny, kterou platíme za rozpory kapitalismu.
Navíc ti, kdo se vyslovují proti nastoleným restrikcím a negativním dopadům lockdownu a zároveň odmítají realitu pandemie, rovněž nevidí, že svoboda jednotlivce v kapitalistické společnosti byla již předtím jen formální a omezená. Nikdo se po zralé úvaze svobodně a vědomě nerozhodl, že bude každé ráno chodit do práce a nikdo nemá přímý přístup ke způsobu, jímž se tento proces organizuje. Lidé tak musí činit, aby přežili, a jedině jejich kolektivní boje určují, nakolik bude toto přinucení víceméně přímé a násilné. V tomto kontextu popíračství není (a nemůže být) terénem antagonismu vůči státní formě nebo kapitalistickým vztahům jako takovým. Je jen pokusem ochránit jistou normalitu před rozporuplnou disharmonií (globální pandemií). Pro popírače a popíračky pandemie představuje noční můru do řetězů zakované společnosti, která se rve za své právo dále spát.
Před nástupem pandemie SARS-CoV-2 by jen hrstka zapálených antivaxerů a antivaxerek, kteří již tehdy zastávali velmi pomatené názory, považovala povinné očkování zdravotnic a zdravotníků za projev vznikajícího nového autoritářského řádu.[25] Jestliže někdo vyjímá SARS-CoV-2 z tohoto celkového obrázku, je ihned zřejmé, že dotyčný nebo dotyčná musí být neuvěřitelně natvrdlí, když tvrdí, že by se přijetí ochranných opatření proti infekčním chorobám mělo ponechat na osobní volbě, zejména uvážíme-li, jak taková „rozhodnutí“ – dokonce i mezi profesionálními zdravotnicemi a zdravotníky – formuje žumpa sociálních médií, přecpaná reakčními ideologiemi a rámovaná kaleidoskopem sterilní individuality.
Spolu s Dauvém v pozadí imaginární instituce autonomního ega a přístupu k tělu prostřednictvím terminologie práv rozpoznáváme stopy „buržoazní revoluce donekonečna dovršované a zdokonalované tím, že se od demokracie žádá, aby měla nejen formu ale i obsah. Radikální kritika k těmto snahám není přezíravá: pouze poukazuje na jejich meze. Když nelze řešit příčiny útlaku, utlačovaní nevyhnutelně bojují proti jeho důsledkům. V tom případě je nárokování si vlastnictví vlastního těla zakoušeno jako ochrana před tím, aby si je přivlastňovali jiní […] Naneštěstí se tato ochrana ukazuje jako pouhá iluze. Individuální vlastnictví není ochranou před vyvlastněním. […] „Já“ si lze znovu přivlastnit pouze kolektivně.“[26]
Radikální obrana práv jednotlivce není možná, nechápe-li se jako limit a už vůbec ne, když je ke škodě naší kolektivní zkušenosti. Jenže právě extrémní (a abstraktní) ustavování jedince produkované liberální fikcí nebo, což je v podstatě totéž, neschopností pochopit společenský charakter nakažlivé nemoci, jsou nutnými předpoklady bujení opačných představ.
Všichni vědí, že falešná „já“, která nás vážou k firmě, rodině, tradici, národnosti, národu nebo společnosti obecně, produkují různé podoby útlaku ve jménu kolektivního „my“, které pouze zachovává stávající nadvládu. Avšak jak poznamenává Dauvé, odpovědí „není součet nových ‘já’, ale vytváření nefalešných ‘já’ […] Vše, co si vybojujeme, vše pozitivní, ‘lidštější’ je výsledkem společného konání […] Naše těla náleží těm, kdo nás milují, a to nikoli z nějakého zákonného ‘práva’, ale protože jsme-li z masa a krve, žijeme a hýbeme se pouze ve vztahu k nim. A nakolik známe a můžeme milovat lidský druh, naše těla patří jemu.“
Neoddiskutovatelným rysem radikální kritiky není podrývání jakéhokoli pojetí kolektivní existence či třeba jen samotného pojmu veřejného zdraví, nýbrž starost a péče o lidi kolem nás, protože nahlížet společenské vztahy jako překážky pro jedince znamená likvidovat skutečné bohatství lidské zkušenosti. Starost o druhé se nikdy neomezovala na různé stupně zranitelnosti ani nebyla odvislá od důkladného posouzení vědeckého výzkumu. Copak by absence nebo nejednoznačnost takového výzkumu někdy postačovala jako důvod pro upuštění od této péče či starosti? Je pro nás nepochopitelné a hluboce zarmucující, když vidíme, že lidé (zejména blízcí soudruzi a soudružky) jsou ochotni tuto péči či starost zpochybňovat ve jménu kritiky „vědeckého totalitarismu“ nebo proto, že klade nějaké meze osobnímu egu a svobodám jednotlivce. V podobných postojích nespatřujeme žádnou systematickou kritiku vědeckého diskursu ani heroickou neposlušnost vůči autoritářství státu nebo kapitalistického aparátu. Vidíme jen postoj, v němž se zračí selektivní či zmatené čtení dostupných dat o pandemii a jejích širších společenských dopadech a za nímž stojí především snaha racionalizovat si (a odmítnout) těžké psychologické břímě, které s sebou nutně nese poznání dystopie, již prožíváme, a celá škála zodpovědností, jež na nás byly náhle uvaleny.[27]
Politická identita popírání
Sotva může být náhoda, že na globální rovině je hegemonem popíračského hnutí krajní pravice. Jedná se totiž o ideologický prostor obzvláště náchylný ke konspiracím coby racionalizacím sílící ztráty kontroly, v jehož základech je i slabost pro autoritářskou disciplinaci. Fašistické tendence zároveň mají bohatou historii osvojování si politiky thanatu namířené stejně tak proti těm, kdo „kontaminují“ společenské předivo, jako proti jeho neproduktivním členům a členkám. To, že tytéž politické síly byly v drtivé většině pro úplné otevření ekonomiky a restartování výrobního procesu za každou cenu, nebyla žádná shoda okolností. A náhodné nebylo ani jejich dychtivé přijetí narativů o „stádní imunitě“, za nímž stěží skrývaly svůj sociální darwinismus a zadní vrátka k eugenice.
Vzestup podobných postfašistických tendencí je zcela jistě globálním fenoménem.[28] V případě Řecka tento trend stimulovaly masové nacionalistické protesty proti Makedonii a rasistické pogromy proti migrantům na řeckých ostrovech (a v pohraničních oblastech), kteréžto aktivity z obdobných tendencí udělaly významný společenský blok, jenž se nakonec přelil do státního aparátu a začlenil se do něj.[29] V kontextu obecné převahy separovaných jedinců se jisté snahy o hledání univerzality musí nutně pojit s takovými abstrakcemi, jako je větší důraz na náboženskou sounáležitost či na kontury národní identity. Jak říkají soudruzi ze Soluně, „národní a náboženská společenství [nabývají na významu] jakožto útočiště slibující stabilitu, pocit ochrany a znovunabytí individuální/kolektivní kontroly v době, kdy se zdá, že se všechny ostatní mocné symbolické či materiální referenční rámce (patriarchální laskavost státu, jeho sociální politika atd.) hroutí.“[30] Fašistické perspektivy při své snaze o rekonfiguraci patriarchální struktury státu (tj. zaopatření, tedy poslušnost výměnou za ochranu) nalezly v pandemii plodnou půdu pro opozici, a to buď prostřednictvím prostého kopírování běžně hlásaných konspiračních teorií (židozednáři, 5G, Bill Gates, Soros), nebo skrze své helénocentrické dodatky (pravoslavná víra jako štít proti viru, blouznění o rezistentní řecké DNA atd.). Tato koordinovaná banda se „vzýváním vlasti a pravoslaví […] a nabádáním k národní vzpouře obsedantně snaží konstruovat vizi, jež by byla s to utkat se s neviditelným nepřítelem, jehož původ může zůstávat záhadou, ale cíle má zjevně jasné: rozdrobení řeckého území, znemožnění řeckých náboženských rituálů, ekonomické zaškrcení nejziskovějších sektorů Řecka, podrobení a disciplinace nutně bezmocného lidu.“
Vedle fašistických tendencí můžeme rovněž pozorovat neustálé příspěvky libertariánského cirkusu (jeho obsesí je právě bezpodmínečná obhajoba soukromého vlastnictví a jedince proti jakékoli představě kolektivního zájmu a/nebo obecného dobra) a poprvé takto veřejně i koexistenci popíračů a popíraček (často označovanou jako Querdenken) s nesourodou sebrankou podivínů hlásících se ke Q-Anon, mysticistních homeopatů či spirituálně citlivých antiracionalistů, kteří v mobilizacích proti lockdownu, rouškám a očkování nalézají příležitost šířit své new age pověry, prodávat alternativní „léčitelské“ recepty a propagovat astrologické bláboly.
Reálný rozkol v antagonistickém hnutí
Naneštěstí však tato krajně pravicová chátra nemá na popíračství monopol. Ve specifických zemích (zdá se, že tomuto fenoménu vévodí Francie a Řecko) se proti rouškám, opatřením založeným na společenském odstupu, karanténám a dokonce proti trasování kontaktů systematicky staví nepoměrně velká část radikální levice/antiautoritářské scény, která se buď zaměřuje na represivní (a iracionální) způsob jejich implementace v Řecku, nebo ještě hůře zpochybňuje pandemii jako takovou. Tento nahodilý jev sleduje podobnou trajektorii jako krajní pravice a tak je i proti očkování a tam, kde je to možné, proti „zeleným/zdravotním pasům“.
Již jsme si povšimli, že mnohé z těch, kdo se politicky mobilizují proti všemu výše zmiňovanému, tak či onak pohání mylná představa kapitalistické společnosti, které údajně vládne farmaceutická lobby, Big Tech, velké banky, masmédia a neoliberální politici a političky (příležitostně si dokonce půjčují krajně pravicový termín „globalisté“). Stejně jako v případě pravice ani zde nic neřeší, uchýlíme-li se ke snadnému zavržení tohoto fenoménu prostřednictvím nálepky „konspirační teorie“. A to nikoli proto, že by podobné názory nestály na bezuzdné exploataci v podstatě bezobsažných banalit (stát je monstrózní aparát, vládnoucí třídy mají své zájmy, technologie nejsou neutrální a tak dále ad nauseam), ale proto, že tyto modality myšlení jsou preventivně vybaveny bezpečnostním automatismem, který jakoukoli kritiku interpretuje jako potvrzení jejich „pravdy“: všichni se do nich strefují, očerňují je a umlčují, protože se staví proti mainstreamu. Nekonzistentnost je dnes nejrychlejší cestou jak se stát mučedníkem či mučednicí.[31]
Popírači a popíračky pocházející z antagonistického hnutí zároveň a na rozdíl od pravice nepropagují národní či náboženskou vizi coby protiváhu ke kolapsu kolektivního/společenského terénu. Co přesně proti němu ve skutečnosti staví, je však třeba prozkoumat. V některých případech se popíračské/antivaxerské tendence ve scéně snaží tvrdit, že ti, kdo se mobilizují proti opatřením a očkování, jsou třídním subjektem, jehož se (v nejlepším případě) zmocnila krajní či náboženská pravice, protože levice, jež nepřímo či přímo podporuje stát, o něj nedbá. V nejedné zemi (bývalí) soudruzi takové argumenty používají k ospravedlnění své účasti na stejných demonstracích jako fašisté. A právě tady stojí za povšimnutí, že často slýchané obvinění, že neomluvitelně „házíme do jednoho pytle“ levicové a krajně pravicové popíračství, mistrně přehlíží skutečnost, že jsou to často levicoví popírači, kdo něco takového umožňuje: určitě nejsme jediní, kdo v soukromých konverzacích slýchá (bývalé) soudruhy a soudružky prohlašovat, že „jedná-li se o správné postoje, je jim jedno, jestli je zastávají fašisté,“ nebo věci typu „momentálně (bohužel) vzdoruje pouze krajní pravice.“ Ale neoficiální důkazy mají i své veřejné teoretické ospravedlnění: příznačný francouzský text uzavírá svoji analýzu tvrzením, že „obyvatelstvo se dělí na ty, kdo vnímají, že technokraté (ve Francii i jinde) jsou ochotni udělat absolutně cokoli, aby uhájili svůj stávající politický a ekonomický systém, a ty, kdo věří, že tito technokraté v obtížné situaci dělají, co mohou, a měli bychom požadovat, aby nás lépe chránili.“[32]
Poněkud podobným stylem italský kolektiv Wu Ming varuje před odsuzováním těchto mobilizací i před „lehkostí, s níž se hází nálepkami, a lpěním na tom, čemu říkáme ‘pandemický sociální smír’,“ a dodává, že dané mobilizace jsou „rozporuplné leč nevyhnutelné“. Přítomnost fašistických tendencí Wu Ming interpretuje jako znepokojivou jen tehdy, jedná-li se o organizované fašistické skupiny a dochází k závěru, že účastníkům a účastnicím těchto bojů v podstatě „dělá starost jejich vlastní proletarizace“ a že „označit to všechno za ‘fašistické’ je přinejmenším známkou ideologického klamu,“ jehož zdrojem je levice, která se stala „aktivní stoupenkyní státu“ (Amiech) či „vrátnou systému [a] obhájkyní statu quo“ (Wu Ming).[33]
Jiní jdou ještě dále. Obviňují ty, kdo berou pandemii a s ní spjatá nebezpečí vážně, ze „servility“, „kolaborace se státem“, „hygienického totalitarismu“ a jiných podobných nesmyslů, přičemž tito popírači záměrně ignorují radikální kritiky pandemického managementu a v podstatě prohlašují, že jedinou skutečnou opozicí k současnému stavu je odmítání lockdownů, roušek, společenského odstupu a očkování. Popírači a popíračky se arogantně tváří, že jsou jiní než „porobená“ společnost a dělají ze sebe „povstalce a povstalkyně“ (tato volba pojmu je při absenci povstání obzvláště nesmyslná), zesměšňují strach vyvolaný nakažlivou nemocí, ale vyzdvihují svoji přehnanou úzkost z biotechnologií a dozoru. V mobilizacích spatřují (a oslavují) „vzpoury“ proti technobiologické dystopii. Co se nás týče, nechápeme, jak by bylo možné označit diskurs vzešlý z online „výzkumu“, algoritmických pobídek a zveličování i těch nejabsurdnějších názorů sociálními médii za jakési procitnutí namířené proti technodystopické budoucnosti masového dozoru.[34]
Když zpochybňují „smyšlenou“ závažnost SARS-CoV-2, popírači a popíračky odhalují svoji touhu vrátit se k normálu, jenž předcházel „hygienickému totalitarismu“ a zavedení „apartheidu“,[35] do doby, kdy dnešní doktoři Mengeleové nevyžadovali žádné certifikáty a společenského života jsme si mohli užívat bez restrikcí či vylučování. Jinými slovy, návrat k životu před koronavirem.
Ani zdaleka nechceme zpochybňovat touhu uniknout z dystopie, v níž žijeme. Nadále se však stavíme proti představě, že něčeho takového lze dosáhnout předstíráním, že tento virus je „prostě jen chřipečka“, vědomým odmítáním přijmout proti němu ochranná opatření, včetně očkování, jehož účinnost proti příznakové infekci, hospitalizaci či úmrtí data spolehlivě dokazují. Překvapuje nás, že se setkáváme s fenoménem jinak chytrých a radikálních perspektiv, které se nezdráhají přijmout myšlenku, že správná odpověď na snahy státu redukovat vše na „individuální zodpovědnost“ spočívá v osobní svobodě být lhostejní ke společenské realitě a ne v kolektivním boji, který by naše zájmy kladl nad zájmy ekonomiky a její důsledky.
Izolovaný jedinec tváří v tvář převaze zákona (a jeho represivních rysů) propadá bázni a poníženosti. Vysmívat se zákonu lze pouze při kolektivní akci. Ale kolektivní odpor není souhrnem oddělených osobních svobod, které je možné sjednotit pouze pod záštitou politického rámce (právě o to se pokouší krajní pravice). Mohou-li radikální kritika a praxe sehrát nějakou roli, pak jí není nahrazování jednoho politického rámce (krajně pravicového) druhým (levicovým) při zachování stávajícího obsahu, jehož výrazem tyto politiky jsou, tj. svobody jednotlivce. Klade-li se boj za autonomii a osobní svobodu proti špatně chápanému fungování kapitálu, státu a vědeckých poznatků, pak může skončit jedině jako ustavující součást opětovné afirmace kapitálu obecně.
V takové konfiguraci zůstává kritika kapitálu, státu a dokonce i samotné vědy plytkou a karikovanou.[36] Kapitál se subjektivizuje a jako subjekt konspiruje a používá pandemii coby záminku k tomu, aby silou nastolil cosi, co již rozhodně bylo na pořadu dne – ovšem aniž by vyvolal onen druh soustředěného odporu, jenž by ospravedlnil tuto masivní mobilizaci disciplinárních opatření, která se skrývá za covidovou vějičkou. Takovéto pojetí kapitálu coby konspirátorského subjektu navíc rozhodně zapadá do levicového i krajně pravicového/antisemitského „antikapitalismu“, jenž není ničím jiným než fetišizovaným, reakčním antikapitalismem (jak postřehl Postone).
Obdobně stát přestává být chápán jako politická forma kapitálu coby společenského vztahu a prostřednictvím posunu připomínajícího nejhorší rezidua ortodoxního marxistického myšlení se z něj stává nástroj elit (toto schéma přímo naznačuje, že jiné elity mohou stát přimět, aby „sloužil lidu“). Tento přístup může být klíčem k vysvětlení nejrůznějších omylů a zveličení spojených s „politikou disciplíny“: když se disciplína stává cílem sama o sobě, mizí ze zorného pole státní intervence, jimiž se má zajistit rozšířená reprodukce, a vzniká klamná představa i o specifické reprodukci proletariátu – nutné podmínce kapitalistické reprodukce. Místo toho se po nás chce, abychom si mysleli, že veřejné a nadnárodní autority, které prosazují údajně experimentální či nebezpečné vakcíny, jsou z nějakého důvodu ochotny obětovat zdraví a život miliard proletářů a proletářek a tak i pracovní sílu, to nejcennější zboží, jaké se v akumulaci kapitálu vyskytuje, aby zajistily zisky hrstce farmaceutických a technologicky vyspělých firem.
Jak jsme si již ukázali, toto nešťastné zmatení popíračům a popíračkám brání v analýze zásadních rekonfiguraci mezi státními aktéry a kapitálem. Když se soustředíte na strašáka všudypřítomné a abstraktní snahy disciplinovat pod záminkou „pandemického fiaska“, ani náhodou nemůžete nabídnout žádné vysvětlení faktu, že doslova přes noc došlo k odhození stěžejních komponent globální politické ekonomie posledních desetiletí. V kontextu „chřipečky“, která umožňuje farmaceutické lobby bohatnout, nelze ani vzdáleně pochopit zjevné změny jako třeba přehlížení „katastrofálního“ růstu státního dluhu, přímé intervence centrálních bank prostřednictvím tištění dalších peněz, které není podmíněno austeritou nebo vyloučením fiskálně „nedisciplinovaných“ států nebo poskytování evropských peněz ve formě grantů (a ne půjček).
A nakonec ještě slovíčko o vědě. Nás mentálně nepřeválcovala představa technodystopického aparátu, jenž dohlíží a sbírá data určená „k výcviku robotů a vývoji bezpočtu algoritmů, které za nás určují, co děláme, můžeme a chceme,“[37] takže raději vědu chápeme jako výrobní sílu, jako vyvlastněné společenské vědění a jako výrobní proces, a to vše najednou. Vždyť výrobní proces se v moderním kapitalismu obecně transformoval v proces vědecký. Ale výrobní proces není jen procesem zhodnocování, nýbrž také procesem výroby užitné hodnoty. A tyto užitné hodnoty uspokojují potřeby jak kapitalistické zbožní výroby, tak reprodukce pracovní síly. Věda se zcela jasně „jeví jako atribut kapitálu nad produktivní práci“, jako „moc kapitálu nad živou prací“ (Marx, Grundrisse) a odtud vyvstává proletářský boj proti strojům a vědě jakožto formě moci kapitálu a odcizení. Ale zároveň se jedná o společenskou výrobní sílu, která uspokojuje lidské potřeby a v případě medicíny a farmacie tu nejelementárnější lidskou potřebu být zdravý/á.
Oproti těm, kdo hledají odpověď na problémy nastolené virem v náboženské metafyzice, většina pravicových i levicových popíračů a popíraček se snaží kontrovat proti vědeckým důkazům nebezpečnosti pandemie (a účinnosti vakcín) využíváním jiných vědců. Tento přístup, nakolik jej můžeme odlišit od (mnoha) pseudovědeckých diskursů (mikročipy ve vakcínách, očkovaní lidé se mění v magnety, mRNA vakcíny mění lidskou DNA atd.), se liší i od autoreferenčních náboženských názorů (Ježíš nás spasí, svaté přijímání nemůže být nakažlivé atd.). Rovněž se snaží posílit radikální kredit kritiky zdůrazňováním, že popíračství je naprosto stejně výsledkem vědeckých důkazů, přičemž rozdíl je v tom, že „kritičtí“ vědci jsou pomlouváni a umlčováni právě proto, že nesdílejí mainstreamový, oficiální postoj.
Zajímavým aspektem tohoto přístupu je snaha souběžně tento alternativní, nesubmisivní postoj politizovat i depolitizovat. Jsme tak svědky, jak lamentuje nad tím, že oficiální vědecký diskurs (WHO, CDC atd.) je skrznaskrz politický, protože slouží obecnému směřování (apartheid, separace, občané druhé třídy atd.), ale zároveň je neskutečně lhostejný k politickým pozicím vědců, které favorizuje.
Výsledek je bolestný. Soudruhy a soudružky, kteří toho antagonistickému hnutí dali hodně, nakonec ohromují slova vědců, které na politické škále nelze zařadit nikam jinam než mezi neoliberální protržní pozice a krajní pravici, a nadšeně je reprodukují. A samozřejmě není nouze o jednoznačné šarlatány a podvodníky, kteří využívají všudypřítomného strachu a nejistoty jakožto cesty jak finančně profitovat z pochybností, které sami šíří. Každopádně tu podle nás nejde o systematickou kritiku vědeckého rozumu, ale o neochvějné přejímání jakýchkoli názorů, které souzní s již existující nedůvěrou a ulevují od těžkého psychologického břemene, jímž je přijetí děsivé reality viru.
Kritizovat podobné názory ovšem neznamená nekriticky přijímat odborníky nebo se slepě smířit s omezenými cíli vědy. Jestliže se věda v minulosti jevila jako alternativa ke zdiskreditovaným metafyzickým myšlenkovým systémům, jako je náboženství, neznamená to ještě, že se jí podařilo nabídnout ucelené a důkladné vysvětlení světa a našeho místa v něm. V dnešním rámci se věda vlastně ani nesnaží nabízet nápady jak jinak organizovat a reprodukovat totalitu života.
Oproti argumentaci popíračů a popíraček radikální kritika sice neoslavuje autoritu odborníků nebo vědu obecně a to už vůbec ne, dojde-li na společenské otázky, ale také nesklouzává k přejímání a propagování názorů každého neodborníka. Když Ivan Illich kritizoval skutečnost, že nové medicínské technologie likvidují ty starší, i když ty jsou zcela zjevně účinnější, nenaznačoval (tak jako dnes mnozí popírači a popíračky), že řešením moderních chorob (jako třeba COVID-19) je návrat k minulým (a často medicínsky zdiskreditovaným) rádoby všelékům či různým dryákům. Rebelie proti nadvládě technologií by sice mohla vytvořit nové formy společenství, ale rovněž může posilovat nihilismus a rozmazanou a neopodstatněnou subjektivitu. Iracionalita nikdy nebyla dobrou protiváhou vůči instrumentálnímu rozumu.
Rámcem, v němž se odehrává kritika odborných autorit, není klamná představa, že každý z nás může mít stejnou měrou platné názory na otázky epidemiologie, imunologie či přenosných nemocí. Ve skutečnosti vychází z poznání, že každá vědecká pozice existuje v daném historickém rámci a odráží dané společenské vztahy. Klíčové je správně pochopit tento historický a strukturální rámec a ne odhadovat medicínská fakta poté, co si přečteme nějaký post na Facebooku. Z čistě metodologického hlediska směřování medicínského výzkumu, vynaložené investice a rozhodnutí o distribuci jejich výsledků nemohou vyjadřovat nic jiného než danou dynamiku a vztahy, které určuje panující kapitalistický výrobní způsob. To však neznamená, že vědecké poznatky, výzkum nebo jeho výsledky jsou z definice falešné, zavádějící, neužitečné nebo střižené na míru prosazování obskurních zájmů. Klíčový nástroj radikální kritiky spočívá právě v jejím odhalování společenských podmínek, za nichž se vědecký diskurs a práce odehrávají, a také ve snaze vysvětlit jejich širší dopady. Snaha diskreditovat veškerý pokrok vědy prostřednictvím společenské reality, v níž k němu dochází, je odsouzena nejen narazit na nepřekonatelné překážky, ale také přiživovat reakční postoje.[38] Jak jsme si tu ukázali, náš postoj vůči opatřením a očkování není výsledkem toho, že bychom se najednou stali odborníky na epidemiologii, což ovšem neznamená, že výzkum tohoto druhu nedokážeme pochopit. V podstatě vychází ze studia historické úlohy státního mechanismu, z mnohovrstevnatého přístupu k vědě v kapitalistické společnosti a z komunistické pozice v otázce kolektivní existence.
Kritika vědecké a medicínské reality by například mohla mít podobu rozhořčení nad skutečností, že stávající léčebné postupy a léky jsou kvůli ziskovosti nedostupné populacím, s nimiž kapitál zachází jako s přebytečnými. Paralelně můžeme kritizovat to, že neexistovala žádná seriózní a systematická příprava vakcín či léčiv pro případ pandemie, a to právě proto, že z hlediska bezprostředních zisků je něco takového irelevantní a problematické.[39] Do výzkumu vakcín začaly (veřejné) fondy téměř neomezeně směřovat teprve tehdy, když se to ukázalo jako naprostá nutnost pro boj s globální pandemií a výsledkem je, že dnes máme v oběhu skoro 10 různých a velice účinných vakcín.[40] Místo toho, aby kritizovali do té doby vychýlený zájem vědeckého výzkumu a aby odsuzovali nedostatečný přístup k vědeckým poznatkům a léčbě v rozsáhlých částech světa, popírači a popíračky se rozhodli, že budou odmítat očkování na základě abstraktních obav a deformované představy o tom, co znamená vědecký vývoj.[41]
Kouřová clona opozice vůči povinnému očkování
Z hlediska státních podmínek pro rozšířenou a levnou reprodukci zdravé a produktivní pracovní síly je cílem nedávných opatření spojených s očkováním předejít nové vlně úmrtí a kolapsu nemocniční péče, jak jsme je zažili loni v zimě, a možnosti nového lockdownu. Nakolik očkování působí jako účinná prevence proti SARS-CoV-2, natolik je v tržním rámci nejlevnějším řešením, a proto zapadá do širší vládní strategie dalšího zeštíhlování (a privatizace) zdravotnictví. Jak již prohlásil řecký premiér Mitsotakis, nejenže nemá v úmyslu nabírat nové zaměstnance, zvyšovat výdaje a podporovat veřejné zdravotnictví, ale naopak jeho cílem je uzavřít další regionální nemocnice a pohnout s privatizací tím, že umožní soukromým firmám vstupovat do nemocnic, takže částí vládních výdajů bude vlastně stimulovat ziskovost soukromého kapitálu.[42] Očkování navíc není levným řešením jen pro stát, ale také pro kapitalisty: stejnou měrou, jakou bude důležitou preventivní zbraní v boji proti pandemii, bude rovněž sloužit jako alibi pro rušení ochranných opatření na pracovištích a tak i pro odblokování výroby, distribuce a ziskovosti.
A konečně sníží-li masové očkování úmrtnost a zabrání-li kolapsu nemocnic, přímo se to promítne i do otázky legitimizace, a to nejen proto, že za jiný vývoj by vláda zaplatila vysokou politickou cenu, jelikož by došlo k dalšímu podkopání křehké důvěry ve stát, ale také z toho důvodu, že stát se potom bude moci tvářit jako nositel racionality stojící proti zdiskreditovaným a iracionálním nepřátelům. Z této perspektivy je rovněž třeba zkoumat útočnou kampaň proti neočkovaným: protože si je vědom neúspěšnosti očkovací „kampaně“ a protože má velkolepé plány pro návrat do normálu, stát si ponechává záložní plán, takže kdyby přibývalo nových případů, rostl tlak na zdravotnictví a bylo zjevné, že se jedná o další neúspěch, státní aparát již přehodil odpovědnost na jiné.
Ubohost politiky vládního managementu (co se týče povinného očkování zdravotníků) podtrhuje i skutečnost, že z prakticky neexistujícího problému dělá problém zásadní, jelikož většina lékařů a sester se nechala naočkovat ještě před ohlášením povinného očkování. Touto taktikou však dosáhla sjednocení protiočkovacího hnutí a rovněž způsobila zpomalení růstu proočkovanosti, přičemž tento účinek jejího přístupu má tragické následky, jelikož míra proočkovanosti celé populace je nízká. Tento zjevný rozpor však nemůže odradit vládu od snahy vytvořit situaci, v níž může jedině vyhrát: jestliže přinucení povede k většímu počtu očkovaných, přiblíží se splnění svého cíle vyhnout se plošnému lockdownu a dosáhnout většího otevření ekonomiky a pokud naopak zmobilizuje odpůrce očkování a zvětší jejich počet, může na ně svalovat vinu za to, že přibývá nových případů, vyhýbat se odpovědnosti a dále ospravedlňovat svůj již probíhající plán širší deregulace a privatizace. Stát tak zase jednou v rámci svého ideologického a spektakulárního obsahu přesně potvrzuje Debordův postřeh, že demokracie chce „být raději posuzována podle svých nepřátel než podle svých výsledků.“ V tomto případě je „nepřítelem“ ono „protiočkovací hnutí“.
Ale to, že si uvědomíme výše zmiňované detaily, ještě neznamená radikální kritiku. Velmi jednoduše, skutečnost, že nějaká forma ochrany proti SARS-CoV-2 snižuje náklady, přináší zisky a posiluje legitimitu státu, není sama o sobě důvodem k jejímu odmítání. Na rozdíl od některých domnělých revolucionářů a revolucionářek nejsme proti tomu, že stát a kapitál nás raději chtějí živé.
Jak běží čas, je stále jasnější, že antivaxeři a antivaxerky jsou uměle vyrobený nepřítel. Samozřejmě, že ne v přísném smyslu slova, takže stát toto hnutí nevytvořil z ničeho a nekonspiruje, aby ho propagoval (přestože církev, která je v Řecku součástí státu, a několik krajně pravicových organizací na okrajích Nové demokracie sehrály stěžejní úlohu při jeho formování), ale ve specifickém smyslu, takže stát ho posiluje autoritářstvím, nesrozumitelností a systematickou absurditou jak svých opatření (a polovičatých opatření), která od začátku pandemie přijímal, tak způsobů, jimiž zneužívá jeho posilování, aby sám sebe mohl prezentovat jako zodpovědného a racionálního zastánce „obecného zájmu“ proti iracionálnímu individualismu.
Jak jsme se již zmínili, povinné očkování zdravotníků proti různým infekčním nemocem bylo součástí evropské legislativy na ochranu zaměstnanců a pacientů již dlouho před pandemií koronaviru. Řada zemí rovněž zavedla povinné očkování dětí jako podmínku jejich zápisu do školek a škol. Cílem takových nařízení, která vyžadují stažení zdravotníků z práce, pokud mají například aktivní tuberkulózu, je z hlediska kapitálu ochrana zdraví pracovních sil, která má omezit ztrátu pracovních dní a tak i produkce hodnoty a zisku. Bylo by však absurdní, kdybychom nepřiznali, že rovněž naplňují fundamentální kolektivní potřebu třídy. Byl výslovný požadavek, že zdravotníci nesmí být nakažliví, nějakým druhem „diktatury“ i v minulosti nebo se jím stal teprve kvůli koronaviru? Při aktivní pandemii, která si zatím vyžádala více než 5,3 milionu zaznamenaných obětí (většinou v zemích s rozvinutým zdravotnictvím) a která si v Řecku denně vyžádá 80 životů (průměrně), je očkování pro naše zdraví ještě důležitější, i když samozřejmě není všelékem. Je stále zřejmější, že nejlepší šancí jak se vyhnout nekonečnému opakování této pandemie je zvýšit procento lidí s dostatkem protilátek, aby se tak oslabila nebezpečí spojená s virem a vakcíny jsou důležitou součástí tohoto řešení.
V tomto kontextu a z hlediska proletářských zájmů nedává smysl, klade-li se protiklad mezi přinucením a svobodou abstraktně. Dobře to lze demonstrovat na zákoníku práce, tj. zvěcněné a odcizené formě, kterou výsledky třídního boje nabývají v kapitalistickém právu. Například v Řecku zákoník práce stále ještě obsahuje některé zákazy a povinnosti, které prospívají pracujícím: zakazuje propuštění za odborovou činnost a kontrastávky zaměstnavatelů a rovněž omezuje „osobní svobodu“ pracujících podepsat smlouvu, která zásadně porušuje zákoník práce a/nebo kolektivní dohody. Apel na „svobodu jednotlivce sám se rozhodnout“ byl vlastně klíčovou ideologickou zbraní pro deregulaci zákoníku práce, jak bylo zjevné v debatě o desetihodinovém pracovním dni, který zavedla řecká vláda. Každopádně přinucení nejde nutně proti třídním zájmům a stejně tak právo na individuální rozhodnutí neslouží nutně ku prospěchu třídních zájmů.
Z širší perspektivy je jasné, že donucovací charakter zákona slouží reprodukci kapitalistických společenských vztahů. Avšak zrušení tohoto donucovacího charakteru a komunistické překonání zákonů nespočívá v „právu na svobodu jednotlivce sám se rozhodnout“, nýbrž ve zrušení separovanosti a vytvoření skutečného společenství namísto iluzorního společenství separovaných jedinců prostřednictvím zintenzivnění třídního boje. A z tohoto hlediska je protiklad mezi povinností a svobodou jednotlivce falešný. Odloučení uvalené na neočkované není pouze produktem státních opatření, ale výrazem separovanosti coby společné podstaty (Gemeinwesen) jedinců v kapitalistické společnosti. Stát nastoluje jednotu skrze přinucení a vyloučení. Nakolik antivaxeři a antivaxerky rámují své odmítnutí na omezené rovině „osobní zodpovědnosti“, koledují si o to, aby se stát jevil jako jediný výraz kolektivního či společenského zájmu, čímž se zintenzivňuje vyloučení právě proto, že jediná jednota, kterou může stát nastolit, se zakládá na všeobecném vyloučení. Zrušení vyloučení stejně jako zrušení přinucení nelze dosáhnout dovoláváním se jejich vlastního fundamentu, tj. „osobní volby“ separovaného jednotlivce, ať už mluvíme o očkování, testování nebo rouškách.[43] Zrušení vyloučení coby nutného rámce státní autority vyžaduje vytvoření společenství, které funguje prostřednictvím opravdové solidarity, a proto předpokládá všechna opatření nutná k zastavení pandemie.
A nyní k závěru: nejde tu o donucovací charakter očkování jako takový ani o chytlavé heslo „odpor vůči státnímu autoritářství“. Východiskem jsou specifické podmínky a míra akceptování (či popírání) nebezpečnosti viru a účinnosti ochranných opatření. Proto jsme nikdy dříve nebyli svědky mobilizací proti stávajícím povinným/preventivním opatřením na ochranu před přenosnými nemocemi jakožto projevům stigmatizace, separace a „zdravotního apartheidu“. „Právo volby“ se v aktuálním kontextu jeví jako právo nepřijímat opatření ke zkrocení pandemie, a proto snadno nabírá (a přitahuje) reakční a individualistický obsah, ať už je prodchnut nevědomostí či hůře lhostejností a sociálním darwinismem.
Z hlediska třídní a společenské solidarity je očkování samozřejmým aktem, kterým chráníme lidi kolem sebe a pečujeme o ně. Tuto skutečnost nezneplatňuje ani to, že jej stát využívá a manipuluje s ním. Z tohoto důvodu je konstruovaná antiteze mezi státem a antivaxery/antivaxerkami falešná. Antivaxeři a antivaxerky nejsou ani proti státnímu managementu reálné zdravotní krize, jelikož ho ve skutečnosti zintenzivňují, a ani neanalyzují státní očkovací politiku v jejích pravých rozměrech.
Proti státnímu pandemickému managementu, jenž je namířen proti proletářským zájmům a potřebám, musíme prosazovat kolektivní boj za uspokojení našich potřeb, mezi něž sice patří i všeobecné očkování, ale není to jediná potřeba. Namísto obhajování popíračských sebeklamů, v nichž se mobilizacemi proti vládnímu autoritářství maskuje lhostejnost vůči pandemii, musíme požadovat všeobecný přístup k veškeré možné prevenci a terapii. Jak v květnu 1968 řekla skupina stávkujících zdravotníků a zdravotnic, „skutečný boj proti nemoci znamená značné rozšíření představy o preventivní medicíně a rychle se stává politickým a revolučním, jelikož je bojem proti inhibiční a represivní společnosti.“[44]
V politické formě kapitalistické společnosti, tj. ve státu, se vždy budou zračit dělítka a antagonismy, které jsou této společnosti vlastní. Když se tyto rozpory řeší represivními opatřeními, vyplavou na povrch (rovněž společnosti vlastní) protistátní sentimenty a explodují do různých forem opozice. Avšak fetišizace těchto opozic a přehlížení jejich skrytého obsahu znemožňuje kritice rozpoznat historickou pravdu: konkrétně, že opozice vůči poměrům může snadno být i reakční, jelikož se jedná o kategorii, která nevylučuje organizované fašisty (pochopitelně k ní mají blízko).
Nezbytná opozice vůči státu a jeho pandemickému managementu ztrácí svůj emancipační potenciál, když se konstruuje jako výraz lhostejnosti ke skutečné hrozbě, a to lhostejnosti, jejíž premisou je iluze, že specifické individuality (obvykle zdravá mladá těla) jsou mimo riziko. Vzdor proti účinným preventivním opatřením vůči vzduchem se šířícímu viru, vzdor ve jménu takové konceptualizace svobody, která předem vylučuje zranitelné (tj. proletářské) kategorie, nemůže být základem radikálního zpochybnění stávající společnosti. Rozklad kolektivní existence a odporu, k němuž došlo prostřednictvím represí a austerity, které vyprodukovaly základní rámec, v němž bují dnešní popíračství, nelze tváří v tvář kolektivní hrozbě zvrátit apelováním na prázdnotu individuální autonomie.
[1] V létě roku 2021 požáry strávily celou Severní Euboiu, obrovskou část lesů severně od Atén a mnoho dalších lesů a usedlostí. Požáry sežehly přes 1 200 000 akrů lesa, protože správa lesů je chronicky podfinancovaná a trvale schází jakákoli smysluplná prevence a ochranná opatření. Během požárů, které v Aténách a mnoha dalších oblastech na řadu dní vytvořily nedýchatelné ovzduší, stát v podstatě nijak nereagoval, tedy krom politiky orientované na publicitu, kdy evakuoval všechny dotčené oblasti a posílal policejní jednotky tam, kde bylo zapotřebí hasičů. Tato politika měla katastrofální následky, protože účast místního obyvatelstva na hašení požárů je nenahraditelná, jak se ukázalo mnohokrát v minulosti i během letošní pohromy.
Po požárech vláda schválila zákon, kterým namísto posílení zdecimovaného odboru lesnictví zavedla instituci „sponzora znovuzalesňování“, jež přebírá úplnou kontrolu nad projektem obnovy lesa. Vypadá to, že krom toho, že k umělému znovuzalesňování shořelých oblastí má dojít jen v případě, že selže přirozené znovuzalesňování, instituce sponzora znovuzalesňování má posloužit velkým kapitalistickým podnikům, jež se zabývají projekty, v jejichž rámci je nutné kácet a likvidovat zalesněná území (těžba zlata, produkce energie atd.). Zákon totiž od těchto firem vyžaduje, aby na svoje náklady znovuzalesnily oblast o stejné rozloze, jakou měla ta původní, a obnovily tak „environmentální rovnováhu“. Takže tím, že se zhostí úlohy sponzora znovuzalesňování, podaří se jim předem splnit ekologické požadavky a mohou pak zničit rozsáhlé oblasti, aniž by z toho pro ně plynuly nějaké další povinnosti, neboť zákon neobsahuje žádné nařízení, které by takovou kompenzaci znemožňovalo. O lecčems svědčí, že mezi prvními společnostmi, které tuto roli získají, jsou zatím firmy typu Hellenic Petroleum, Nezávislý operátor přenosu energie (ADMIE), Veřejná energetická korporace a Coca Cola 3E.
[2] Všechny aktuální zprávy jednoznačně ukazují, že nová strategie jak „zvládat“ migrační vlny spočívá primárně v nezákonném zahánění imigrantů, jehož výsledkem je často jejich smrt.
[3] Shrnutí viz Roufos Pavlos (2021), „Governing the Ungovernable“, in: Brooklyn Rail (duben), https://brooklynrail.org/2021/04/field-notes/Governing-the-Ungovernable.
[4] Samozřejmě si uvědomujeme, že pojem veřejného zdraví nemá ve společnosti ovládané kapitalistickým státem žádný historický význam. Jenže akt popření pojmu veřejného zdraví, jímž se má demonstrovat opozice vůči státu, je stejně dětinský (a zdánlivě libertinský) jako odmítnutí mzdy kvůli tomu, že kritizujeme peníze. Co se nás týče, pojem „veřejné zdraví“ nepoužíváme ve významu státního managementu zdraví jako takového, ale jako opis společenského a kolektivního charakteru zdraví.
[5] Skutečnost, že stát tato opatření nastoloval autoritářsky a iracionálně, je výrazem jeho neschopnosti rozřešit rozpornou povahu cílů, jichž musí souběžně dosáhnout, ale také odrazem ideových fetišů těch, kdo jsou u moci. Přesto je zcela absurdní, že stále ještě existují lidé, kteří nedokážou pochopit, že minimalizace sociálních kontaktů je během přenosné nemoci rozumným opatřením – které je použitelné nejen v moderním kapitalistickém státě, ale také ve feudální společnosti či dokonce v komunismu – a nikoli jakýmsi projevem plíživého totalitarismu.
[6] Jde tu o to, že sledování šíření infekce, účinnosti vakcín a testování již nespadá pod částečně centralizovaný systém, ale pod hrozbou pokut se ponechává na libovůli soukromých firem.
[7] Červnových 93 000 denně podaných dávek se v červenci změnilo na 69 000 a v srpnu na pouhých 28 000. Na začátku října denní počet provedených očkování klesl na zhruba 5600 dávek (Bouloutza Penny, 2021, „Vaccinations in free fall“, in: Kathimerini, 14. října, http://www.kathimerini.gr/society/561538141/emvoliasmoi-se-eleytheri-ptosi/). Od listopadu je takovéto srovnání k ničemu, protože se začaly dávat i posilující dávky.
[8] Každý, kdo v létě cestoval do Řecka, byl svědkem, že očkování, testy ani potvrzení o prodělání nemoci se doopravdy nekontrolovaly, jen se to předstíralo. Výsledná exploze nových případů v turistických destinacích tak nebyla žádným překvapením. A jak tomu často bývá, absurdní situace vyvolává komické reakce: například na některých ostrovech restriktivní opatření proti rostoucímu počtu infikovaných spočívala v zákazu hudby v (jinak otevřených) barech a klubech. Protože šéfové nechtěli přijít o zisk, bylo běžné, že sezónní zaměstnanci dál pracovali, i když byli nakažení. Obdobně turisté, kterým na ostrovech vyšel pozitivní test, narychlo odjížděli, protože neexistovala žádná infrastruktura ani ubytování pro (údajně) povinnou desetidenní karanténu.
[9] Tento text vyšel koncem září 2021. Tehdy se počet nakažených pohyboval kolem 1500 nových případů denně. Nyní (začátek prosince 2021) počet nově nakažených přesahuje 7000 denně, došlo k masivnímu nárůstu hospitalizací, JIPky jsou plně obsazené a průměrná daň na životech dosahuje přibližně 90 lidí denně.
[10] Amiech Matthieu (2021), „Ceci n’est pas une crise sanitaire: Pourquoi s’opposer à l’installation du pass sanitaire et à l’obligation vaccinale“, éditions La Lenteur, s. 27.
[11] Medicínská stránka se na jedné straně zabývala absurdním úsilím pokrýt potřeby zdravotnictví, aniž by se musely provádět podstatné a dlouhodobé strukturální investice a na druhé straně masivně vyčleňovala veřejné fondy na vývoj vakcíny.
[12] Řecký premiér Mitsotakis se pochlubil buď opovržlivou lhostejností, nebo děsivou idiocií, když přišel do parlamentu vyvrátit obavy, že přeplněné prostředky hromadné dopravy fungují jako covidové clustery a citoval při tom výzkum provedený ve Francii, podle nějž „jen 1,2 procenta clusterů souvisela s prostředky hromadné dopravy.“ Kdyby si premiér nebo jeho poradci přečetli více než jen název výzkumu, patrně by si všimli, že se v něm hovořilo o „letištích, lodích a vlacích“ a nikoli o veřejných autobusech, tramvajích nebo metru. Výzkum byl publikován 1. října 2020 v Point Epidemiologique Hebdomadaire, https://www.santepubliquefrance.fr/content/download/285453/2749950.
[13] Jak postřehli René Riesel a Jaime Semprun v textu z roku 2008, který se zabýval ekologickou krizí a jejím managementem: „jsme svědky existence kuriózních ‘revolucionářů’, kteří tvrdí, že [ekologická] krize, o níž nás teď zaplavují informace, ve finále není nic jiného než spektákl, vějička, kterou se vládnoucí snaží ospravedlnit svůj nouzový stav, své upevňování autoritářství […] tento sylogismus tvrdí následující: vzhledem k tomu, že mediální informace jsou zcela zjevně pro stávající společenské uspořádání formou propagandy a vzhledem k tomu, že média dnes věnují velkou pozornost různým děsivým aspektům ‘[ekologické] krize’, nemůže tato krize být ničím jiným než fikcí smyšlenou k rozsévání nových podřízeneckých hesel. Jiní popírači, jak si jistě vzpomenete, uplatňovali tutéž logiku na vyhlazení evropských Židů: vzhledem k tomu, že demokratická ideologie kapitalismu byla evidentně pouhou falešnou maskou třídního panství a vzhledem k tomu, že tato ideologie ve své propagandě v poválečných letech hojně využívala nacistických hrůz, nemohly být vyhlazovací tábory a plynové komory ničím jiným než výmysly a zinscenovanými falešnými obviněními.“ (Semprun, Jaime a Riesel, René (2014) Catastrophism, disaster management and sustainable submission [2008], Roofdruk Edities, s. 16)
[14] Podobně jako mnohé další i tento omyl vychází z deformovaného zrnka pravdy. Jelikož v boji s viry a jejich účinky hraje roli imunitní systém jedince, lidé s oslabenou imunitou (jako třeba starší lidé) jsou z definice zranitelnější. Ale zranitelnost není kategorií, která platí specificky či výlučně pro seniory. Jak říká Dauvé, „[p]odobně jako kterékoli závažné onemocnění i Covid-19 s větší pravděpodobností zabíjí lidi oslabené věkem, jinou nemocí a/nebo vysilujícím životním stylem: špatným stravováním, znečištěním ovzduší (podle odhadů na celém světě zabije 7 až 9 milionů lidí), chemickým znečištěním, nedostatkem pohybu, izolací způsobenou tím, že senioři jsou vyčleněni z práce a tudíž i ze společnosti […] Různé neměřitelné faktory dohromady vytvářejí nekvantifikovatelnou vyšší pravděpodobnost mortality s třídním rozměrem: nezaměstnanost, nezdravé bydlení, nezdravé jídlo (obezita je běžnější mezi chudými).“ Jinými slovy, zranitelnost je součástí soudobého postavení proletáře či proletářky. Navíc úmrtí způsobené covidem není a nikdy nebylo jediným následkem. Covid-19 postihuje řadu tělesných orgánů a funkcí a nejnovější výzkumy věnované dlouhému covidu (zejména u mladších věkových skupin) jsou stále znepokojivější (viz například rozhovor s Akilo Iwasaki, „What’s causing long COVID?“, in: The Naked Scientists, (16. srpna 2021), https://www.thenakedscientists.com/articles/interviews/whats-causing-long-covid).
[15] Ioannidis, John P. A. (2020) ‘A fiasco in the making? As the coronavirus pandemic takes hold, we are making decisions without reliable data’, in: STATNews.com, 17. březen, https://www.statnews.com/2020/03/17/a-fiasco-in-the-making-as-the-coronavirus-pandemic-takes-hold-we-are-making-decisions-without-reliable-data/.
[16] Když propuknutí prasečí chřipky v Mexiku roku 2009 vyvolalo otázku implementace právě tohoto protokolu, nově zvolená Obamova administrativa, která se tehdy potýkala s globální finanční krizí, rozhodla, že k tomuto kroku nepřistoupí. Skutečnost, že tato situace nakonec nevyústila v pandemii, retrospektivně potvrdila tuto volbu jako „správnou“ a posílila představu (jež je základem Ioannidisovy pozice), že je moudřejší obejít protokol. A tak se západní státy řídily tímto přístupem a než Sars-Cov-2 oficiálně uznaly za pandemii, bylo již příliš pozdě.
[17] Být kritický k oficiálním datům se může jevit jako rozumný postoj, ale není to totéž jako zaujmout kritický postoj ke světu, který je produkuje. Pokud jasně nechápeme potenciální důvody, proč by data mohla být zavádějící, můžeme snadno skončit (a mnohým se to stalo) u šíření ještě většího zmatku a konspiračního myšlení. Například v případě popíračů je zcela nabíledni, že smyslem jejich selektivní práce s daty je bagatelizovat počty mrtvých právě proto, že základním cílem je otřást narativem o nebezpečném viru. Tento přístup ovšem ignoruje možnost, že pravdou může být pravý opak, tj. že co se týče skutečného počtu nakažených a mrtvých, samy oficiální autority zveřejňují podhodnocená čísla, a důvodem není žádné spiknutí, ale prostě nedostatečné testování a s ním spojené potíže zaznamenat úmrtí spojená s covidem i mimo nemocnice.
[18] Přestože byl Ioannidis usvědčen z mnoha omylů, dezinterpretací či dokonce falšování dat a přestože od kolegů a kolegyň sklidil bouři nevole, nepřiznal, že by se dopustil třebas jedné jediné chybičky. Skrývá se za formálním a často nejednoznačným akademickým jazykem a jakoukoli kritiku odmítá jako nepochopení jeho argumentů. To mu však samozřejmě nikterak nebránilo, aby se v dubnu roku 2020 obrátil spolu se skupinou poradců na Bílý dům a snažil se přesvědčit Trumpa, ať nepřijímá lockdownová opatření. Americký prezident se touto radou řídil (což očekávatelně vedlo k tragédii), čímž ovlivnil další vůdce jako třeba Bolsonara a Johnsona. Naposledy Ioannidis psal články proti očkování mladých lidí, přičemž tvrdil, že očkovaní nejsou tolik opatrní, a proto více šíří virus (srovnej s Ioannidis, John P. A. (2021) ‘COVID-19 Vaccination in Children and University Students’, in: European Journal of Clinical Investigation, ročník 51, číslo 11. Je zvláštní, že skutečnost, že neočkovaní lidé jsou ještě většími přenašeči, jej patrně vůbec nezajímá. Na nejednoznačnost mnoha Ioannidisových zjištění a způsob, kterým je využívají popírači HIV/AIDS a klimatické krize, se upozorňovalo již v roce 2007. Srovnej s ‘The cranks pile on John Ioanidis’ work on the reliability of science’, in: Respectful Insolence, 24. září 2007, https://respectfulinsolence.com/2007/09/24/the-cranks-pile-on-john-ioannidis-work-o/.
[19] Deklarace z Great Barringtonu (DGB) je v podstatě petice proti lockdownu, kterou podepsaly „tisíce vědců“ a jež prosazuje ideu „kolektivní imunity“ a dělá normu z představy, že jediným přijatelným přístupem je zaměřit se na „opatření chránící zranitelné“. Lidská cena uplatňování této laissez-faire strategie, kterou platíme v podobě mrtvých, hospitalizací a dlouhodobých patologií, zjevně tyto „vědce“ nezajímá. Petice se odvolává na „autoritu vědců“ a k public relations využívá tropus „skeptické“ a „zveličené menšiny“, kterým disproporčně nafukuje četnost opozičních názorů, a proto její podstata nespočívá v (pseudo) vědecké expertíze signatářů, ale v jejich „perzekuci“ mainstreamem. V tomto smyslu DGB sleduje linii podobných peticí proti Darwinově teorii a také popíračství HIV/AIDS, konspiračních teorií ohledně 11. září a nejnověji popíračství klimatické změny. Kritika viz Gorski, David (2020) ‘The Great Barrington Declaration: COVID-19 deniers follow the path laid down by creationists, HIV/AIDS denialists, and clime science deniers’, in: Science-Based Medicine, 12. října, <https://sciencebasedmedicine.org/great-barrington-declaration/>.
[20] Disciplinace proletářů a proletářek není a nikdy nebyla cílem sama o sobě. Odehrává se v kontextu reprodukce pracující třídy a jaksi ztrácí význam, jakmile proletářky a proletáři začnou být masově nemocní a umírat. Docela dost radikálů a radikálek zblblo špatně strávenou četbou Foucaulta a myslí si, že disciplína je autonomní na tvorbě hodnoty, takže ji chápou jako cíl bez jakéhokoli jiného smyslu či konkrétního účelu. Jinými slovy, nemocný proletariát stojící v řadách před uzavřenými pracovišti není žádným vzorem kapitalistické akumulace, jakkoli „disciplinovaný“ může být. Navíc přístup, jenž v implementaci tak drastických opatření jako zavření globální ekonomiky spatřuje nástroj k „ukáznění“ proletářů a proletářek, by prvně musel konkrétně demonstrovat, že do té doby po celém světě existovala neukázněná pracující třída. Obdobně lze argumentovat proti ustavičně vytahovanému tropu záměrného vnášení „paniky a obsedantního strachu“ do společnosti, jehož cílem má být „vládnutí prostřednictvím strachu“. (Amiech, Matthieu (2021) ‘Ceci n’est pas une crise sanitaire: Pourquoi s’opposer à l’installation du pass sanitaire et à l’obligation vaccinale’, éditions La Lenteur) Nechápeme, jak přesně kapitalistickým vztahům prospívá rozšířený strach z pobytu v jedné místnosti s jinými lidmi.
[21] Chuang (2020) ‘Sociální nákaza: Mikrobiologická třídní válka v Číně’, https://pratelekomunizace.wordpress.com/2021/05/13/socialni-nakaza-mikrobiologicka-tridni-valka-v-cine-chuang. Zde stojí za zmínku obsedantní snaha vystopovat původ SARS-CoV-2 až k nějaké tajné laboratoři. Mutování virů je nedílnou součástí jejich přirozeného vývoje coby virů. To, že se viry objevují v konkrétních historicky podmíněných obdobích, která určují, jak bude probíhat (nebo neprobíhat) snaha o jejich zkrocení, neznamená, že se záměrně vytvářejí v tajných laboratořích (a omylem nebo cíleně z nich unikají). Jak ukazuje seriózní výzkum daného tématu (např. díla Mika Davise, Chuangu, Andrease Malma a Roba Wallace), proces, kdy kvůli odlesňování, tj. minimalizaci prostorového oddělení tropické divočiny od lidských populací, patogeny překonávají hranici mezi zvířetem a člověkem (zoonotický přenos), ani zdaleka není ničím novým a přímo koresponduje s rozvojem kapitalistické výroby, oběhu a podmaňování přírody. Již více než dekádu vědecká literatura varuje, že „globálně v bezprecedentní míře vznikají infekční nemoci“ a zoonózy tvoří dvě třetiny z nich.
[22] „Z části levice se stali hlavně aktivní pomahači vládnoucích technokratů“ (Amiech, Matthieu (2021) ‘Ceci n’est pas une crise sanitaire: Pourquoi s’opposer à l’installation du pass sanitaire et à l’obligation vaccinale’, éditions La Lenteur, s. 16).
[23] Není od věci připomenout si, že v dnešním kontextu je pravým obsahem této „volby“ právo nepodniknout nezbytná opatření, která by omezila nákazu, nebo se osobně rozhodnout, kterými se řídit a kterými ne. O metodologii, jejímž prostřednictvím se taková osobní rozhodnutí činí, se nikdy nepochybuje.
[24] Příznakem tohoto zmatku je, že krajně pravicoví a náboženští ideologové paraziticky lnou k vyobrazování „popíračského hnutí“ jako celkem vzato zdravé reakce.
[25] V Řecku stejně jako jinde v EU musel být zdravotnický personál již dříve povinně očkován (nebo prokázat imunitu) proti nakažlivým chorobám, jako jsou spalničky, příušnice, zarděnky, virové hepatitidy A a B, plané neštovice (ti, kteří pracují se silně rizikovými pacienty), určité typy konjugovaných meningokokových infekcí (mikrobiologové) nebo tetanus, záškrt a černý kašel. Tato zákonná povinnost je již dlouho součástí evropských závazků a pravidel vztahujících se k ochraně personálu a pacientů i pacientek před biologickými riziky. Pokud je nám známo, žádná z těchto nařízení a povinností nikdy nikdo neoznačoval za „hygienický apartheid“.
[26] Dauvé, Gilles (2010) „Za svět bez morálního řádu“ [1983], Troploin, http://kknihovna.wordpress.com/2011/02/05/za-svet-bez-moralniho-radu/.
[27] Nebylo by v pořádku, kdybychom si neuvědomovali, že bezmála fanatická podpora všech státních opatření a jejich medicínských odrazů rovněž plyne z podobné pozice strachu. Ale kritizovat „strach“ je k ničemu. Jak výstižně říkají Théorie Communiste: „Člověk musí mít k existenci určitý poměr, aby mohl tvrdit, že strach je na překážku, jakoby šlo o volbu.“ Théorie Communiste (2021), „Konspirátorství obecně a pandemické zvláště“, https://pratelekomunizace.wordpress.com/2021/06/01/konspiratorstvi-obecne-a-pandemicke-zvlaste-theorie-communiste/.
[28] Tamás, G. M. (2001), „Co je postfašismus?“, https://sok.bz/clanky/2015/gaspar-miklos-tamas-co-je-postfasismus.
[29] Vláda Nové demokracie obsadila tři ministerské posty známými krajně pravicovými politiky a mnozí její poslanci ze sebe soustavně chrlí alt-right rétoriku.
[30] „They are hiding something from us“, in: Tyflopontikas, červenec 2021, řecky.
[31] Typickým příkladem je ustavičné kňourání, že je někdo umlčuje, zostouzí, vylučuje atd. Skutečnost, že jádro jejich názorů na pandemii určovalo politiku (přinejmenším do druhé vlny) v USA, Británii, Brazílii i jinde nebo že otevřený přístup k sociálním sítím (které zjevně preferují) neposkytnul jejich „alternativním“ názorům jen platformu, ale nafouknul je do nepředstavitelných rozměrů, evidentně nemůže otřást touto klamnou představou o „viktimizaci“. Samozřejmě, že cílem některých médií prostě je šíření vládní propagandy, ale abychom pravdu řekli, stěžovat si na vyloučení z oficiálních médií je od lidí z antagonistického hnutí velmi podivný postoj. Tisk a média coby instituce nejsou ani orgány informování veřejnosti ani čistě propagandistické mechanismy. Jejich rolí jakožto institucí je především produkovat konsensus. Za současných podmínek pevně zakořeněné spektakulární demokracie, která oplývá ideologií „veřejné diskuse“ a svobodné výměny názorů, není prosazování „opozičních“ myšlenek pouhou klikací návnadou, nýbrž nedílnou součástí produkce konsensu.
[32] Amiech, Matthieu (2021), ‘Ceci n’est pas une crise sanitaire: Pourquoi s’opposer à l’installation du pass sanitaire et à l’obligation vaccinale’, éditions La Lenteur, s. 23.
[33] Wu Ming (2021), ‘Conspiracy and Social Struggle’, in: Ill Will, 18. listopadu, https://illwill.com/conspiracy-and-social-struggle.
[34] Duchamorná absurdita čtení postů od ověřených uživatelů Facebooku, kteří lamentují nad tím, že SARS-CoV-2 je záminkou ke zneužití osobních dat, je přespříliš.
[35] Neměli bychom zapomínat, že repetitivní a zveličené srovnání s minulými zvěrstvy napomáhá přesně tomu, proti čemu má bojovat: relativizuje historickou realitu a přispívá k normalizaci hrůzy.
[36] Čteme-li například Amiecha, dovíme se, že ve „vědu“ vůbec nelze vkládat důvěru, protože „věda“ se v minulosti dopouštěla strašlivých omylů. O skutečnost, že občas se na takové omyly přišlo díky vědeckému procesu, se podobné grandiózní deklarace evidentně nezajímají.
[37] Amiech, Matthieu (2021), ‘Ceci n’est pas une crise sanitaire: Pourquoi s’opposer à l’installation du pass sanitaire et à l’obligation vaccinale’, éditions La Lenteur, s. 16.
[38] Současná „kritika vědeckého rozumu“, kterou prosazují někteří popírači, je tak zjevně rozporuplná, že je pro nás záhadou, že se ještě zcela nezdiskreditovala. Nedomyšlený přístup, který chce lékařskou vědu (jež je mimo jiné nahromaděným věděním) určit čistě a výlučně kapitalistickým vztahem, nemůže při pečlivějším přezkoumání obstát. Na bázi takovéto logiky bychom měli zavrhnout veškerý pokrok ve vědě, k němuž došlo během panství kapitalistického výrobního způsobu. Kromě očkování bychom se tudíž měli začít bouřit proti veškeré stávající medicíně či léčbě, kterékoli nemoci.
[39] Před příchodem SARS-CoV-2 šly fondy určené na medicínský výzkum a vývoj především do oblastí, kde se počítalo s vyšší návratností, tedy třeba do vylepšování produktů jako jsou antidepresiva a Viagra. Oproti nim byl výzkum mRNA marginalizovaný a podfinancovaný, přestože zjevně vykazuje slibné výsledky při léčbě nemocí a virů, jako jsou rakovina nebo AIDS.
[40] Chatrný argument, že navzdory účinnosti vakcín se pandemický management konstruoval s cílem zvýšit zisky „farmaceutické lobby“, nebere v úvahu, že některé (stejně důležité farmaceutické) nadnárodní korporace nedokázaly účinné vakcíny vyrobit a přišly tak po klinických testech o masivní investice. Na 10 účinných vakcín, které jsou v oběhu, připadá minimálně 7 či 8 vakcín, které selhaly. Když ovšem kapitál subjektivizujeme, takové rozpory propadnou sítem a zmizí.
[41] Oproti iluzi, že současné vakcíny jsou experimentální, je skutečnost taková, že nikdy v dějinách lidstva neexistovala otestovanější vakcína. Při 7,5 miliardách již podaných dávek a zvláštním zájmu o bedlivé hlídání nežádoucích účinků jsou tyto vakcíny otestovanější a bezpečnější než většina léčiv, které lidé konzumují dennodenně. Navíc představa, že vakcíny zůstávají experimentální, protože se do oběhu dostaly díky proceduře, v níž získaly (EUA) Oprávnění k nouzovému použití (naznačuje se tak, že se ignorovaly běžné postupy), by nebyla až tak problematická, kdyby titíž kritici byli ochotni smířit se s tím, že nakonec se vakcíny dočkaly úplného schválení či ještě lépe, kdyby ti, kdo takové názory prosazovali, zároveň nenavrhovali alternativní medikaci proti covidu (jako třeba remdesivir, hydroxychlorochin a monoklonální bamlanivimab), která byla rovněž schválena prostřednictvím EUA.
[42] Pod zjevnou záminkou vyřešit problém neočkovaných řecký stát již outsourcoval důležité součásti zdravotnictví (jako třeba úklidové služby) a přenechal je soukromým firmám. Rozpočet pro rok 2022, který vláda odhlasovala v listopadu 2021, počítá se snížením výdajů na zdravotnictví o 820 milionů, z čehož 200 milionů představují pravidelné dotace pro nemocnice a 600 milionů výdaje na řešení pandemie, protože vláda předpovídá, že pandemie v roce 2022 skončí, ale tato prognóza již byla vyvrácena (https://www.news247.gr/oikonomia/proypologismos-oi-dapanes-ygeias-vazoyn-fotia-stin-kontra-kyvernisisantipoliteysis.9431519.html, řecky). Je třeba dodat, že vláda zmiňovanou částku 600 milionů euro odkládá bokem jako nouzový fond pro nábor dočasných zaměstnanců či dočasné rekvírování soukromých klinik. Je tedy jasné, že se za každou cenu chce vyhnout dlouhodobému posilování veřejného zdravotnictví, neboť to by bylo v rozporu s její strategií částečné privatizace a s její snahou reagovat na pandemii výlučně krátkodobými opatřeními. Nejjasnějším výrazem této orientace jsou prohlášení ministra Akise Skertzose, že „vláda nechce vytvářet přepychové zdravotnictví, které bude po skončení pandemie zbytečné“ (https://www.naftemporiki.gr/story/1796568/a-skertsos-den-uparxei-logos-na-dimiourgisoume-ena-polutelessustima-ugeias, řecky).
[43] „Ve finále ideologie chuligánství [teppismo] a zločinu, pokud skutečně jde o víc než jen zastaralé stylistické prvky militantní politiky, způsobuje rekuperaci revoluční subjektivity, když ji přesvědčuje, že „zločinné“ a genericky nezákonné jednání se projevuje na rovině individuálních rozhodnutí, a okamžitě anuluje jakoukoli pozitivní tenzi. Jakmile jedince uspokojuje, že je notorickým narušitelem všech norem, „zločinec“ svůj vlastní projekt bytí utápí v jednoduché karikatuře neposlušnosti vůči normativnímu jako takovému, z čehož se tak docela prostě stává negativní norma: mít namísto být. Nutkavé opakování je ubohým maniakálním rysem, jenž degraduje skutečnou povstaleckou kreativitu převratu na rutinu, nostalgické opakování.“ (Cesarano, Giorgio (2020), ‘Excerpts from “Apocalypse and Revolution’ [1973], in: Endnotes 5: The Passions and the Interests, s. 300).
[44] „Medicína a represe“, Národní centrum mladých lékařů, rue Pascal 13, Paříž V, 1968, in: Vienét, René (1992), Enragés a situacionisté v okupačním hnutí: Francie, květen-červen 1968, Autonomedia, https://kknihovna.wordpress.com/2011/02/11/enrages-a-situacioniste-v-okupacnim-hnuti-francie-kveten-cerven-1968/.